A kdy mu pořídíte sourozence? Stereotyp, že rodina musí být alespoň dvě děti, přežívá
Jednačtyřicetileté matky osmiletého Matěje Moniky se okolí často ptá, proč má jen jedno dítě. To jí také radí, aby synovi sourozence pořídila, protože "přece nemůže být chudáček sám". Proč ve společnosti stále přetrvává stereotyp o tom, že kompletní rodina je ta s dvěma dětmi, a proč není vůbec vhodné se na takovou otázku jen tak ptát?
Ve společnosti stále panuje stereotyp o jedináčcích jako o rozmazlených a zahleděných do sebe. Také se tak nějak "přirozeně" předpokládá, že jsou osamocení, panovační a neschopní vytvořit si kvalitní partnerské vztahy. A co potom jejich rodiče. Ti jsou sobečtí a štěstí svého dítěte, které by mohlo zažít se svým sourozencem, obětují pro své pohodlí a kariéru. I když výzkumy potvrzují, že nic jako syndrom neschopného jediného dítěte neexistuje, otázka "A kdy mu pořídíte sourozence?" některým stále připadá normální, neškodná a oprávněná. Proč je nejlepší s tím už skoncovat?
"Ze svého okolí slýchávám otázku, proč máme jen jedno dítě. Výjimkou také nejsou rady typu: ‚Pořiďte si ještě jedno, malý nemůže být sám.‘ Nechápu, proč by nemohl, nemyslím si, že tím, že nemá sourozence, nějak trpí. Obzvlášť nesnáším slogan, který často používají některé matky, a to, že ,jedno dítě, žádné dítě'," říká jednačtyřicetiletá úřednice Monika, matka osmiletého Matěje.
Ta vždy chtěla dvě děti. "Pořád se ale něco dělo, několik stěhování, finanční stránka, změny zaměstnání a najednou jsem zjistila, že je mi čtyřicet," vyjmenovává důvody. Pár pokusů o sourozence byly, nevyšly, a i když stále přemýšlí, že by dalšího potomka mohla stihnout, její manžel nechce. Předsudek jedináčka jako rozmazleného, izolovaného a toho, kdo dostane vždy všechno, na co si ukáže, jí vadí.
Vyrůstat bez sourozence je nemoc
Koncept "nepoužitelného jedináčka" pochází z devatenáctého století. Podle amerického psychologa Granvillla Stanleyho Halla bylo vyrůstat bez sourozenců nemocí samo o sobě a psycholog Eugene William Bohannon takové jedince popsal jako přecitlivělé, méně odvážné a ješitné. Podle psychoterapeutky a členky České asociace pro psychoterapii Renáty Složilové může být předsudek rodiny s jedním dítětem jako nekompletní zakořeněný v minulosti. "Dříve bylo obvyklé, že má rodina více potomků a žije společně několik generací. Byla to však jiná doba s jinak nastavenými požadavky. V současném, moderním světě se její institut znatelně proměnil a tento proces nadále pokračuje. Už je častější mít jedno dítě a je na každém, jak si to nastaví," vysvětluje odbornice.
Asi nejvýznamnější práci ve vyvrácení předsudků o jedináčcích odvedly psycholožky Toni Falbová a Denise Politová. Sama Falbová vyrůstala bez sourozence a jako matka jednoho dítěte se tomuto tématu věnuje od sedmdesátých let. Společně s Politovou analyzovaly 141 studií o jedincích vyrůstajících bez sourozenců. Studie, které zkoumaly charakter jedinců, jejich úspěch, inteligenci i schopnost socializace, provedených napříč třídami i rasami především ve Spojených státech ukázaly, že jedináčci se od lidí s bratry a sestrami neliší. Jedinou odchylku našly akademičky v tom, že společně s prvorozenými jsou inteligentnější a úspěšnější. Žádný výzkum, který by potvrzoval, že jsou jedináčci osamocení, sobečtí a nepřizpůsobiví, Falbová a Politová neobjevily.
Jedináčci jsou více sebevědomí a lépe zvládají samotu
Předpoklad, že dítě, které vyrůstá bez sourozenců, je rozmazlené, má jednoduché vysvětlení - nemusí se o finanční i jiné zdroje dělit s někým dalším. V pozitivních případech mají na něj matka a otec více času, energie i peněz. Potomek pak může navštěvovat více kroužků, rodiče mu mohou důkladněji pomáhat s domácími úkoly a má veškerou jejich pozornost. Výzkumy pak ukazují, že právě taková pozornost vede k lepším studijním výsledkům a k vyššímu sebevědomí, které má za následek pracovní i jiný úspěch. Druhou stránkou je podle Složilové ale samozřejmě možný přílišný tlak, který na dítě můžou někteří rodiče vyvíjet.
I jednačtyřicetiletá Monika vidí výhody v tom mít jedináčka: její syn má kroužky čtyřikrát týdně a ona se mu může plně věnovat. Nedokáže si představit, že by do toho ještě musela skloubit druhé dítě, ale říká, že kdyby taková situace nastala, samozřejmě by se to nějak nastavilo. "Vím, že sourozence mu samozřejmě nenahradím, ale nemyslím si, že je izolovaný a sám. Stýká se se svými vrstevníky a na dovolené jezdíme ve více párech, které mají stejně staré děti," potvrzuje svými slovy výsledky nizozemského výzkumu provedeného na více než dvou tisících žácích druhého stupně základní školy, podle kterých nejsou jedináčci méně šťastní.
Právě schopnost zvládat samotu může být podle Složilové výhoda, kterou děti bez bratra nebo sestry v životě mají. "Dokonce jim to v určitém ohledu takto více vyhovuje. Častěji nacházejí vlastní způsob, jak k věcem a životním situacím přistupovat a jak je řešit. Někdy jsou to velmi inovátorské, netradiční a odvážné přístupy," tvrdí psychoterapeutka. Logicky tak mají větší předpoklad, že se nebudou vrhat do situací a vztahů jen kvůli strachu ze samoty.
To potvrzuje i dvaatřicetiletá novinářka Kristýna, která nemá sourozence. "Když kolem sebe pořád někoho nemáte, naučíte se od dětství lépe snášet to, že jste sami. To je pak v pozdějším věku výhoda. Také jsem se nemusela s nikým srovnávat a cítit se pak třeba méněcenná. Ale je pravda, že jsem si přála staršího bráchu, který by byl takový můj ochranář," říká Kristýna, která občas slýchává poznámky od okolí, že je rozmazlený jedináček. "Vždy ale byly myšlené ze srandy a jako zopakování nějakého všeobecného stereotypu," doplňuje.
Na otázku: "Tak kdy bude další?" zapomeňte
Jedináčkovský stereotyp implikuje jednu zásadní věc, a to, že otázka: "A nepořídíte mu sourozence?" přijde stále většinové společnosti neškodná. "Lidé by se měli ptát na to, co je opravdu zajímá. Ne ve svůj prospěch a z pouhé zvědavosti. Je dobré se zeptat, zda takový dotaz není druhé straně nepříjemný, počkat na odpověď nebo si takovou otázku dobře načasovat. Nevíme, co daný člověk v životě zažil, neznáme bolavá a citlivá místa druhých," vysvětluje Složilová.
Naráží tím na to, že zatímco se některá rodina cítí jako kompletní s jedním dítětem (a nechce svou volbu neustále vysvětlovat), jiná si nemůže druhé dítě finančně dovolit nebo žena zažila tak těžký porod, poporodní depresi či potrat, že už tento zážitek nechce opakovat - a už vůbec ne o něm mluvit při venčení psa, když náhodně potká starou známou.
Například výzkum z minulého listopadu, za kterým stojí akademičky Radka Dudová, Hana Hašková a Jana Klímová Chaloupková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR ukazuje, že i když se některé páry rozhodnou mít jedno dítě z vlastního popudu, nebo mají první dítě už v pozdějším věku, většinou to není jejich volba. Rozhodnutí často plyne z vnějších okolností, jako například nedostatek financí a nesnadné kombinace pracovního života s náročnou péčí o dítě.
"Nemusím se omlouvat a vysvětlovat, proč mám jedno dítě, ale dělám to. Snažím se to vysvětlit tak, že se vlastně omlouvám, že na to nebyla vhodná doba, často jsme se stěhovali, čekala jsem na prodloužení pracovní smlouvy… Pak slyším námitky, že to jsou jen výmluvy. No, možná ano, ale jen já sama vím, jestli se na to cítím v té dané chvíli," popisuje Monika. Ta cítí tlak nejen na sebe, ale také na syna. "Hlavně když je mu to celé podáno tak, že není normální, aby neměl sourozence a že je chudáček sám."
Velmi naturálně a jasně popisuje otázku na druhé dítě jako smalltalk o velkém tématu v anonymním článku na britský web Guardian otec jednoho dítěte, který s ženou následně zažil tři potraty. "Co by asi lidi řekli na to, kdybych jim odpověděl, že teď neuvažujeme o dalším potomkovi, protože jsme poslední dva roky strávili truchlením nad dítětem číslo dva, tři a čtyři? Kdybych jim pak řekl: Tak co, chceš si teď promluvit o tom nejhorším, nebo nejlepším potratu? Co třeba o tom, který se mé ženě stal v práci a ona panikařila v bílých kalhotách a musela si vzít víc než týden volna? Nebo o tom dalším, kdy jsem zrovna nastupoval do letadla kvůli pracovní schůzce a ona mi nic neřekla, protože chtěla, abych dokončil práci, na které jsem měsíce pracoval?"
Automaticky předpokládáme, že ti, kteří mají sourozence, jsou na tom líp. Stejně jako ti, kteří mají děti. Složilová je sama jedináček a má jedinou, šestnáctiletou dceru. Ze své praxe popisuje případy jedináčků s extrémními rozdíly v povaze. "Znám skvělé jedináčky, kteří jsou tahouny a inspirátory, a také ty, kteří jsou necitliví a bezohlední k druhým. Stejně, jako všichni lidé obecně. Nejlepší věc, kterou můžete svému dítěti dát, není sourozenec, ale láska a přijetí."