"Několik dní to venku bouchalo a explodovalo, až se strop nad jejich hlavami třásl. Možná by se teď i pomodlila, aby je nezahrabaly sutiny tohoto domu, pomyslela si v panice. Už byla tak zvyklá, že se s obyvatelkami domu modlila při každém šumu, který zaslechly, že začala potichu odříkávat tu, kterou nejčastěji slyšela. Slova modlitby zesilovala, jak se k Evě přidávaly další a další hlasy. Všichni potřebovali útěchu," popisuje v knize Když se stíny natahují spisovatelka Jasmina Petlach. Do románu otiskla zážitky pamětníků z války v Bosně a Hercegovině, ale i vlastní zkušenosti, v 11 letech utekla před boji se svou rodinou do Srbska a o čtyři roky později do Česka.

Ukrajinky zabíjely ze žárlivosti, porodily ve vězení. Změnilo je to, říká režisér

Žena

"Nechápala jsem, co se děje a proč je to teď takhle. Najednou jste v novém prostředí, v nové škole, nic a nikoho neznáte," vzpomíná dnes jednačtyřicetiletá Jasmina na dobu 90. let, kdy se s rodinou dostala do Srbska k babičce. V její rodné Bosně a Hercegovině začínaly konflikty mezi třemi národnostmi s různým náboženským vyznáním - Srby, Chorvaty a Bosňany.

Ve svém díle zmiňuje, jak je důležité, aby rodiče s dětmi o tom, co se děje, mluvili. "Dospělí byli neustále nervózní, neustále pracovali a nikdo nám nic nevysvětlil," říká Jasmina, která si jako formu obrany a pocitu, že někam patří, s dalšími dvěma uprchlickými dívkami vytvořila tajné společenství, v rámci něhož prováděly různé lumpárny.

"Vstupovaly jsme do neuzamčených panelových domů, shazovaly květináče a hlínu z nich pohazovaly po všech patrech. Popisovaly jsme zdi značkou našeho spolku, kterou jsme si vymyslely, nebo jsme zvonily na zvonky bytů a utíkaly pryč," popisuje v knize vlastní minulost Jasmina a vysvětluje, proč se tak chovala: "I když nás vyučující i děti přijali, cítily jsme příkoří za to, že jsme o všechno přišly. Asi jsme potřebovaly, aby za naši situaci někdo mohl," vzpomíná. 

O blízké stejně přijdu 

Když Srbové začali před koncem války v roce 1995 vyhledávat obyvatele bez srbského původu žijící v Srbsku a posílat je na válečnou frontu, musela jejich rodina utíkat znovu. V patnácti letech se tak Jasmina stěhovala podruhé - do České republiky. Necítila křivdu, ale rozhodla se, že si raději nebude vytvářet pouta k druhým. "Začala jsem být poměrně tvrdá a odtažitá. Řekla jsem si, že když si někoho připustím k tělu, stejně o něj přijdu a to mi ublíží," svěřuje se Jasmina.

Po příjezdu do Česka začala chodit do české školy a velmi rychle se naučila češtinu. A to i z toho důvodu, že se obklopovala především místními dětmi, těm z rodné země se vyhýbala. "Byla jsem velmi smutná ze segregace jednotlivých národů v Bosně a Hercegovině a nechtěla jsem se postavit na ničí stranu. Proto jsem se nechtěla s nikým vídat. Nechtěla jsem si otrávit mysl tím, že někdo bude někoho obviňovat," popisuje Jasmina silný motiv objevující se v její právě vydané knize, která vznikla na základě rozhovorů s pamětníky a jejích vlastních vzpomínek. 

Nepíše v ní o Chorvatech, Srbech a Bosňanech, ale o Snowyanech, Silasovcích a Jayveejcích, kteří jako metaforu k náboženství uctívají tři rozdílné draky. "Když mi lidé vykládali své vzpomínky, chtěli, aby zaznělo, kdo jim dané příkoří udělal. I když mám k jejich příběhům velký respekt, přesto jsem nechtěla, aby kniha obviňovala jednu konkrétní stranu. Za to, co se stalo, mohou všechny tři," zdůrazňuje Jasmina a popisuje hlavní myšlenku své knihy: "Válečné konflikty jsou po celém světě a vznikají pořád ze stejných důvodů. Moje kniha říká, abychom k sobě byli ohleduplní. Když chce člověk věřit v paprsek slunce nebo trs trávy, proč by nemohl, když tím neubližuje nikomu jinému?"

Říkala jsem, že na výlety nechci

Po příjezdu do Brna žila s rodiči a mladším bratrem ve dvoupokojovém bytě společně s rodinou bratra jejího otce, který se do Česka dostal o několik let dříve. Její otec si z úspor otevřel v Brně stánek s potravinami, a protože se mu dařilo, později také kamenný obchod, jeho manželka mu v podnikání pomáhala. "Vstával před pátou hodinou ráno a pracoval celý den. Nikdy jsem se nezúčastnila žádného školního výletu, říkala jsem, že nechci. Přitom to nebyla pravda, jen jsem po něm nechtěla žádat další peníze, protože jsem věděla, že živí celou rodinu," vzpomíná Jasmina, která přitom věděla, že by jí otec bez problémů přispěl.

Jasmina Petlach (1980)

• Narodila se ve městě Zenica v Bosně a Hercegovině.
• V 11 letech musela s rodinou kvůli válce utéct do Srbska. 
• V roce 1995 se po útěku ze Srbska dostali do Čech, kde nastoupila na střední školu.
• Od roku 2004 pracuje v bance, vystřídala několik pozic od pokladní po vedoucí týmu. 
• V roce 2020 vydala první knihu Strážci snů. 
• V květnu 2022 vydala druhou knihu Když se stíny natahují pojednávající o válce v její rodné zemi.
• Jejím koníčkem je chov pasteveckého plemene psů Tornjak, které přivezla z Bosny a Hercegoviny. 
• Ve volném čase ráda navštěvuje semináře, přednášky a sleduje literární a psychologické dokumenty.
• Žije v obci Vedrovice, je vdaná, má jedno dítě.

Když jí bylo sedmnáct let, její rodiče se rozhodli, že se vrátí zpět do Bosny a Hercegoviny, kde právě skončila válka. Jasmina se rozhodla zůstat v Brně, protože nechtěla žít v zemi, kde stále přetrvává nenávist mezi bosenským, srbským a chorvatským národem. Začala studovat vysokou školu a zároveň pracovat v bance, kde je dnes zaměstnaná už 18 let.

"Dostala jsem pracovní nabídku i přesto, že jsem neuměla perfektně česky a neměla jsem dobrý psaný projev. Za to jsem dodnes vděčná," říká Jasmina, která se začala také citově otevírat. "Asi jsem cítila, že mám zázemí, že se nemusím bát a strachovat o své základní potřeby, tak jsem se postupně uvolňovala," vzpomíná žena, která si v práci našla blízké přátele a poznala také svého manžela. S ním a pětiletým synem Gabrielem žije už deset let v obci Vedrovice u Moravského Krumlova.

Jak se k dětem zachováme, ovlivní budoucnost

Právě v souvislosti se současným válečným konfliktem na Ukrajině mluví o důležitosti zapojení uprchlíků do společnosti a pracovního procesu. "To, jak se teď k dětem a dospělým zachováme, ovlivní budoucnost. Když děti přijmeme do škol, zapojíme je do kolektivu, o to budou laskavějšími lidmi a budou to později oplácet. Může se to zdát jako hloupost, ale taková maličkost, jako aby mohly u oběda sedět s ostatními českými dětmi, je důležitá," míní Jasmina, která se ke psaní knih dostala až před dvěma lety, tehdy jí vyšla prvotina Zrada - Strážci snů.

Zároveň upozorňuje na nebezpečí vytváření strachu, jehož mechanismy studovala pro tvorbu knihy. "Strach stojí za společenskými či válečnými konflikty a někteří čeští političtí představitelé jej už začínají vytvářet. Říkají: ‚Vy jste ti, kdo si odnese příchod ukrajinských uprchlíků.‘ Přesně to dělal Slobodan Milošević, když vykládal o genocidě na Srbech, až se lidé tak vystrašili, že vznikla nenávist a násilí," podotýká spisovatelka, které pomáhá zachovat pouto s rodnou zemí chovem psů.

Z Bosny a Hercegoviny před deseti lety přivezla pastevecké plemeno Tornjak, které u nás registrovala, a stala se tak první chovatelkou této rasy v Česku. V současné době má doma psů pět: "Celé se to stalo asi nevědomě. Bosnu a Hercegovinu jako takovou miluji, i když nesouhlasím s tím, co se v ní děje. Psi jsou pro mě tak asi částí té nepošpiněné země a její přírody, která vás neseparuje," uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Tučková: Komunisté měli na likvidaci řeholnic systém. Chci jim vydobýt více respektu (5. 5. 2022)

V průběhu let jsem rozkrývala další vrstvy toho, co se tehdy v Československu dělo, říká spisovatelka Kateřina Tučková o přípravě románu Bílá Voda. | Video: Daniela Drtinová