Hudební novinář by měl zůstat fanouškem
Rozhovor - Michka Assayas je sice "ten, kdo udělal knihu rozhovorů s Bonem", ale hudebním novinářem byl už dlouho předtím.
Většina hudebních publicistů začíná jako fandové. Potom píší a píší, až se jim z vášně stane práce. Navíc je evidentní vzrůstající nezájem o hudební žurnalistiku...
Zajímavý postřeh. Je to asi dáno tím, že hudební publicistika má dnes hodně co dočinění s reklamou. Skoro každá deska je hned vydána celosvětově, všude je lavina produktů ve formě nahrávek i kapel.
To za vás nebylo?
Když jsem začínal já, byla úplně jiná atmosféra. U2 vzešli z punk rocku, ze skutečně primitivního punku z let 1977 a 1978. A když jsem byl student, populární byli hlavně The Who, Pink Floyd nebo Led Zeppelin. Lidé se v hudbě pouštěli do dobrodružství; to bylo jakési nepsané pravidlo. Naproti tomu punk byl velmi omezený. Jen pár lidí ho skutečně poslouchalo a mělo rádo. A dokonce i ti , kteří ho poslouchali, ho zároveň nesnášeli. Já byl v té době vlastně misionář. Lidé nejdřív nerozeznali důležitost téhle hudby.
A vy?
Já se stal hudebním novinářem právě kvůli tomu, že nikdo jiný o těchhle kapelách nepsal. Nikdo by nenapsal o Gang of Four, o Joy Division nebo o Slits. Dneska jsou tyhle kapely uváděny jako vzor všech těch nových rockových skupin jako Franz Ferdinand nebo Arctic Monkeys. Ale ve své době prodali v Paříži maximálně sto kusů jednoho alba.
Pochopitelně jste byl netolerantní...
Samozřejmě - a konfliktní. Ale po čase začnete vidět věci odlišně, začnete být víc profesionální, kontrolujete si fakta a vzniká větší odstup. A to je také důvod, proč jsem o hudbě psát přestal. Protože jsem cítil, že už nemám co zajímavého říci. Už jsem najednou nebyl fanoušek. Když ztratíte víru, je lepší se stáhnout. Pak si samozřejmě také musíte zajistit živobytí, ale to už je jiný příběh.
Hodně novinářů dnes píše víc o svých životech a o sobě než o hudbě. Líbí se vám to?
Moc ne, ale jsou výjimky. Pochopitelně ikona hudební žurnalistiky, Lester Bangs, psal také hodně o sobě. Bohužel dneska se mnozí hodně přeceňují. Už na konci 70. a na začátku 80. let se stalo zvykem psát o svých náladách a svém fantazijním světě. O tom, že žijete - řekněme - rockovým stylem. I tohle jsem nesnášel, dělali to jen z posedlosti sebou samými. Ale zároveň je někdy důležité umět vyjádřit svůj vnitřní pocit. A možná, že ve snaze udělat to musíte tu a tam uvést vlastní pohled i na takové ty denní věci. Když jste zase moc objektivní, příliš odtažití, je to nuda.
Má podle vás dnes ještě vůbec smysl o hudbě psát?
Určitě. Hlavně na internetu je evidentní, že některé webovky dělají skuteční entuziatisti. Hodně se mi líbí zapálení lidí, kteří na internetu píší například o electru. Ve Francii o lidech, kteří píší o rocku, říkáme, že jsou blazeovaní. Myslí si, že všechno ví a nahlížejí věci povýšeně. Už nadobro ztratili svěžest. Ale je to i tím, že rock už je hodně starý, akademický.
S kým byste chtěl udělat interview podobně jako s Bonem?
Asi ne znovu s hudebníkem. Už mám něco připraveného, ovšem neřeknu s kým, protože by vám to přišlo naprosto šílené. Jednoho dne se to dozvíte. Ne, vážně: Je jenom jeden Bono a mohla vzniknout jen jedna knížka jako tahle. Nepsal jsem ji totiž jako novinář. Je to hlavně kniha o přátelství. A o tom, jestli je možné přátelství mezi světovou megastar první třídy a někým, kdo ho znal, když byli ještě oba kluci.