Umím i jiné věci než uječenou feministku. Teď jsem i cholerička, říká Dočkalová
Dvaatřicetiletá herečka Tereza Dočkalová získala dvě Ceny Thálie a je tváří feministicko-satirického pořadu Kokoti na neděli (dříve Branky, body, kokoti), který natáčela i v těhotenství. Jaké předsudky ji v těhotenství štvaly a jaké jsou pro českou "uječenou feministku" první měsíce mateřství?
Herečka a moderátorka Tereza Dočkalová je držitelkou dvou Cen Thálie, moderuje feministicko-satirický pořad Kokoti na neděli (dříve Branky, body, kokoti) a před dvěma měsíci porodila první dítě. Říká, že není žádnou tváří feministického hnutí v Česku, v současné době je sama na sebe děsně naštvaná a ještě do minulého roku měla pocit, že žije jednu velkou kocovinu.
V jednom rozhovoru, který jste dělala ještě před porodem, jste řekla, že byste chtěla být neohrožená matka hrdinka. Dceři Bertě jsou nyní dva měsíce, podařilo se vám být tou neohroženou matkou hrdinkou?
Mám pocit, že do hrdinství mám opravdu daleko. Zažívám takový divný komplikovaný pocit jako před premiérou, kdy mám trému z toho, že nemám trému. Mám strach z toho, že jsem moc v klidu a že je se mnou Berta v neustálém smrtelném nebezpečí, že může zmrznout nebo přestat dýchat. Ale to je asi normální. Takový alarm zařízený evolucí.
Když jsem řekla svým dvěma kamarádům, klukům, že budu s vámi dělat rozhovor, prozradili mi, že se vás kvůli feministicko-satirickému pořadu bojí…
Tohle je hrozně legrační vysvětlovat. Tato satira samozřejmě trochu vychází z mé povahy, ale nejsem to já. Mám i jinou stránku, křehčí, jsem komplexní, jako ostatně každý jiný člověk. V mém životě není tenhle pořad hlavní tah na bránu. Když nejsem doma s miminem, tak jsem v divadle, kde hraju různé role, ne jen uječené feministky. Je to satira, kterou dělám na internetu, ale umím i jiné věci.
Neznamená to, že to děláte dobře?
Asi ano, znamená to, že je má práce skoro neviditelná. Z tohoto pohledu je to vlastně velký kompliment. Mezi největší divadelní poklony řadím to, když jsem po představení Nora seděla u stolu s Ivou Janžurovou a ona si půlku večera mě a Noru vůbec nespojila. Když to vyšlo najevo, tak mě zalila vlna ohromného divadelního štěstí, vysvětlovala jsem jí, že to vůbec nevadí, že mě nepoznala, že je to zázrak a já jsem nadšená.
Myslím si, že vás spousta lidí vnímá jako tvář feminismu u nás, dokonce část diváků si myslela, že za pořadem stojíte vy sama jako autorka. Jak se s tím ztotožňujete?
To je podle mě takové zaslepené zrcadlo. Začali jsme dělat satiru, která mi od začátku přišla skvělá. Musím ale říct, že jsem v tom tématu nebyla úplně kovaná, spoustu informací o stavu feminismu v Česku i ve světě jsem se dozvídala až během natáčení. Na startu jsem se hodně bála, protože na to nejsem žádná odbornice, nemám vystudovaná genderová studia. Ve srovnání s odborníky toho moc nevím a jenom si z toho dělám pr*el. Ze začátku bylo srovnávání s tváří feminismu hodně těžké, protože jsem nechtěla náš pořad shodit tím, že bych řekla, že to jen hraju. To taky není pravda. Feminismus chápu tak, že hlavně upozorňuje na nerovně nastavené podmínky, a touha po rovnoprávnosti k tomu, aby se člověk prohlásil za feministu, úplně postačí. Člověk nemusí studovat gender studies, aby se upřímně divil tomu, co jsou někteří lidé schopni vypustit z úst. Ale nálepka tváře feminismu je pro mě od začátku úplně mylná.
Máte stálé angažmá v Divadle pod Palmovkou, získala jste dvě Thálie. Přinesla vám přesto role - jak říkáte - uječené feministky větší, třeba i novou slávu?
Nevím, kde bych zjistila, jak mě lidé vlastně znají, ale nemám pocit, že něco převažuje. Je mi to celkem jedno. Co se týká slávy a známosti, tak je to teď tak akorát. Víc už bych nepotřebovala ani nechtěla, takhle je to příjemné a vždy mě to mile překvapí.
Do roku 2019 jsem byla v kocovině
Když nejste jen ta uječená feministka, tak jaká jste?
Asi se jako každý člověk vyvíjím. Teď jsem ve fázi počínajícího cholerismu, kdy mi dochází trpělivost úplně se vším. Myslím, že se to váže k mému mateřství. Poslední dobou jsem hrozně naštvaná sama na sebe. Ale bývala jsem víc v depce, sice míň cholerická, ale zato opilejší. Nejenom kvůli alkoholu, ale tak nějak obecně. Mám pocit, že vlastně do roku 2019 jsem byla v kocovině a až teď jsem vystřízlivěla.
Co jste tehdy zapíjela?
Asi všechno dohromady, prostě život. Tím, že jsem neměla žádné závazky, jsem si ten divadelní život užívala přesně tak, jak si většina lidí představuje. Tohle klišé o hercích hrozně ráda vyvracím, ale pravda je, že jsem zároveň takhle klišoidně žila. Ke kalbám mám v plánu se vrátit. Ale už to bude dospělejší kalba, s mnohem větším vědomím zítřka.
Jak se podle vás dělá dospělejší kalba?
Ta je taková, kdy utratíte mnohem více peněz za kvalitní alkohol a budete ho zapíjet vodou. Nebudete to míchat a budete si drink užívat, ne že do sebe kopnete osm panáků a pak se rozhodnete mluvit o životě. Ale jako… řekneme si za pár let.
Zmínila jste, že jste v poslední době na sebe naštvaná, proč?
Bude to asi nedostatkem nikotinu a taky tím cholerismem. Mám to dědičné, táta taky nemá moc trpělivost. Vnímala jsem to celý svůj život, ale zatím to ve mně spinkalo a neměla jsem důvod se vztekat.
Tereza Dočkalová (32)
- Vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
- První stálé angažmá získala v ostravské Komorní scéně Aréna, později zakotvila v pražském souboru Divadla pod Palmovkou.
- V roce 2012 získala Cenu Thálie pro herečku do 33 let, druhou Thálii získala v roce 2018 za nejlepší ženský činoherní výkon v Ibsenově hře Nora.
- Moderuje feministicko-satirický pořad Kokoti na neděli (původně Branky body kokoti) na Televizi Seznam.
Sebeubližování jako snesitelná forma poruchy osobnosti
Říkala jste, že než jste byla cholerická, nacházela jste se ve špatných náladách. Měly tehdy nějaký leitmotiv?
Ta depka byla spíš taková konstantní, asi od té doby, co jsem dospěla. Měla jsem pocit, že je někde na dně hrozně černo a že ho živím i tím, co dělám. Herectví je podle mě pekelně náročné na psychiku. Ne to, že si ho nosíte pořád domů, ale spíš to zkoušení. Nacházení role často vyžaduje ohromnou mentální aktivitu. Člověk hledá myšlení někoho jiného, myšlení, které je často v rozporu s ním samotným. Je to takové myšlenkové harakiri. A když to nejde, máte z toho blbou náladu. Vlastní život pak uniká a vy nejste schopen ho ukočírovat, a tak děláte bordel a z toho máte další depku.
V největších sra*kách jsem uměla udeřit hlavou o zeď, a to klidně i vícekrát. Poprvé jsem si totiž nechtěla ublížit, podruhé je to dobré a potřetí už to bolí tak akorát. Dáte do toho přesně tu sílu, abyste cítili tu fyzickou bolest, která je mnohem jednodušší než ta psychická. A jasně, je to forma sebeubližování, ale v takové nerozvinuté formě. Taková snesitelná porucha osobnosti.
Není to herecké utrpení už trochu klišé?
Ano, nemám ráda, když se o tom mluví tak povšechně, a když herci říkají, že je to náročné a že si role nosí domů, to podle mě není přesné. Spíš jste na jevišti úplně obnažení a v tom obnaženém stavu jste déle, než byste měli být. Je to jako na řídkém vzduchu. Jste ve světě, který je smyšlený, ale zároveň jsou jeho kontury pevně dané, vy ho vytváříte, děláte ho reálným. Hodiny v tom světě tikají jinak a vy tam někdy zůstanete déle a pak máte pocit, že se vás půlka nevrátila. Pak musíte do dekompresní komory, kterou je často pivo. Někdo má samozřejmě takovou sebekázeň, že si to dokáže ukočírovat sám, někdo medituje anebo má jednoduše těžiště svého bytí někde jinde, třeba v rodině. Já jsem nikdy neuměla jít po větším vypětí domů, udělat si hemenex jako Ladislav Špaček a jít spát.
Neničí vás to herectví spíš?
Mě to neničí, mě to fascinuje. Je to povolání, které má neskutečné množství výhod, a jedna z nich je, že v něm nikdy nemůžete být dobrý napořád. Žádná cena ani sebevětší úspěch nezajistí, že ta další věc nebude už sra*ka nebo že v ní nebudete špatný. A ta pochyba je božská tvůrčí věc.
Hrála jste někdy v něčem špatném?
Jasně že jo, to musí vždycky nevyhnutelně přijít, protože jak byste pak odlišili průšvih od úspěchu, kdybyste to dno nezažili? Myslím si, že na špatných hrách se člověk nejvíc naučí. Musíte to hrát, vzít za své, i když víte, že to není žádná bomba. Proto hrozně bolí, když lidi a recenze říkají, že je to špatné, přestože jste v tom podali mnohem větší výkon než v kterékoliv dobré hře. V dobré inscenaci skočíte metr a tadá a je z toho Thálie. V té špatné skočíte šest metrů a nikdo to nevidí, a ještě vás poplive. Ze všeho si ale můžete něco odnést, stejně jako v životě. Je to, jako kdybyste byli kámen na cestě, někdo vás nakopne a vás to hrozně bolí, ale když otevřete oči, zjistíte, že jste o pět metrů dál.
"Vytáčí mě rozdělení na růžovou a modrou"
Měla jste někdy nějaký komplex?
Samozřejmě že jo, myslím, že jsem měla i lehkou formu bulimie, když jsem byla mladší. Jako spousta lidí, a nejenom v tomhle oboru, jsem nechtěla sídlit v příliš hmotném těle. Skutečně to ale nebylo nic vážného, to bych se zbytečně dělala zajímavou. Zdá se mi, že je to vlastně celkem dost běžné, jen jsme o tom ještě před sebou nemluvili dostatečně. Naše generace třicátníků ale tato témata pomalu otevírá, možná se v tomhle ohledu nebojíme tolik jako naši rodiče a možná jsme už i trochu odtabuizovali veřejný prostor.
Vy jste k odtabuizování také dopomohla, v době svého těhotenství jste nepřerušila ani natáčení svého pořadu. Zahrála byste si ale s břichem i v divadle?
To bych nechtěla. Tam bych měla pocit, že jsem víc nahá, než kdybych doopravdy byla. Cítila bych se, jako bych měla na čele napsané svoje telefonní číslo a na zadku adresu trvalého bydliště. Nevěřila bych ani sama sobě, že něco hraju, protože nehraju, jsme tady dva a já dělám, že ne. Cítila bych asi i všechny ty lidi, kteří by se dívali na těhotnou Terezu Dočkalovou a vůbec by nevnímali příběh.
Setkala jste se během těhotenství a teď i v mateřství s nějakým předsudkem, s čímkoliv, co vás vytočilo?
Aktuálně mě hrozně vytáčí rozdělení na růžovou a modrou. Když jsme odcházeli s mojí dcerou Bertou z oddělení šestinedělí, měla na sobě modrošedé oblečení a hned první paní, kterou jsme potkali, říká: "Jé, to je pěkný chlapeček." A zrovna teď se třeba dívám na knížku, která se jmenuje Mámou hravě. Ta knížka je naprosto boží, je v ní spousta her pro děti, ale proč mámou? Proč ne rodičem? Kde je táta? V hospodě na pivu? Taky jsem se v době těhotenství hodně potkávala s oslovením jako baculko, hrošíku nebo kuličko. Uvědomila jsem si, jak jsou lidi strašně neempatičtí, protože baculka je pro těhotného člověka na zabití. Další věcí jsou ty otázky, které slyšíte osmtisíckrát denně - jako kdy to čekáte a co to bude. Ty otázky jsou samy o sobě úplně neškodné, ale když tím začíná každá konverzace, máte pocit, že je s lidmi něco špatně. Jako bych si s nikým už nemohla popovídat o tom, co napsal Erik Tabery v úvodníku Respektu.
Jsme jako lidé málo empatičtí?
Rozhodně. Mně samotné v tomhle období došlo, jak jsem byla někdy neempatická. Zároveň to byla skvělá škola v rámci mě a mimina. Uvědomila jsem si, že budu muset v budoucnu napnout veškerou citlivost a empatii, abych zjistila, co tomuhle bezbrannému člověku je, a že k němu musím přistupovat křehce. Neporodila jsem žádný majetek, který je teď můj, nějaké pole, které budu orat nebo nechám ležet ladem. Je to unikátní člověk, který přišel na tento svět, a mým úkolem je se do něj neotiskávat. Teď tady ale mudruju, jak jsem skvělý rodič, který něco pochopil, přitom je tady Berta teprve dva měsíce a jediné, co po mně chce, je prso. Ty největší chyby mě ještě čekají a je jasné, že jich jako každý nasekám strašně moc, protože zkušenost je nepřenosná. Až bude Bertě osmnáct, tak se jí omluvím, a řeknu "sorry, Berto, ale v krabici s tebou prostě nepřišel žádný návod".
Mohlo by vás zajímat: Jsem pro každou špatnost, říká moderátorka satirického pořadu
