Který evropský stát by pro nás mohl být ohledně lidských práv vzorem?

Mně osobně je v mnoha směrech blízká Velká Británie, kde jsem studoval. Je tam hluboký respekt k nedotknutelnosti jedince, k jeho lidské důstojnosti. U nás vidíme každou chvíli na obrazovkách policisty, jak brutálně skáčou po neozbrojených či přímo nahých osobách, často jen pachatelích majetkové trestné činnosti. Britští policisté užívají násilí jen v té nejnižší nutné míře.
Za skvělý příklad považuji to, jak Blairova vláda podporuje tzv. sociální podnikání, zapojující mnohé oslabené skupiny do trhu práce. Britská společnost má také dlouhou tradici tolerance ke kulturní odlišnosti, jakýsi multikulturalismus v praxi. Na rozdíl třeba od francouzské, která prosazuje tzv. republikánský model, podle něhož žádné menšiny neexistují a všichni přistěhovalci se mají prostě pofrancouzštit.

Takže jste anglofil.

Foto: ČTK

Inspirací pro nás může být třeba i Finsko, které má originální způsob podpory nevládního sektoru ze státního monopolu na loterii. Severské země obecně si vedou dobře v rovnosti mužů a žen, dávají ženám reálnou šanci skloubit rodinný a profesionální život. Švédsko a Finsko také rozptýlily velké ústavy pro zdravotně postižené a nahradily je citlivějšími formami komunitní péče. Ale i takové Španělsko může být v lecčem nečekaně inspirativní. Například v tom, jak se jim v posledních patnácti letech podařilo úspěšně integrovat velký počet španělských Romů, kteří žili po staletí na okraji společnosti.

O problém lidských práv se u nás občanská sdružení nebo většinová společnost zajímají v případě, kdy je to kauza v televizi...

Byl bych opatrný při generalizování. Mediální kauzy a senzace mají i ve starých členských zemích větší ohlas než třeba seriózní knihy, eseje a analýzy. Žijeme v době, kdy média realitu nepopisují, ale přinejmenším spoluvytvářejí. Troufl bych si však říct, že v zemích s dlouhodobě nepřerušenou demokracií se už nemusí obhajovat sám princip lidské důstojnosti každého jedince. Řada mých názorů, které byly v českých diskusích považovány za odvážné či přímo radikální, by v Británii nestála ani za zmínku, protože by se to rozumělo samo sebou.

Foto: ČTK

Zařadil jste do knihy také články týkající se prezidenta Klause. Má to hlubší souvislost s hlavním tématem knihy?

Má. Václav Klaus pro mne celých těch šest let reprezentoval karikované, postkomunistické pojetí liberalismu, které redukuje demokracii na vládu zvolené většiny a volný trh na žádnými pravidly nezatížený zápas mezi ekonomicko-politickými oligarchiemi. Nevšiml jsem si, že by Klaus za celou svou dráhu vyjádřil potřebu právního státu. Otevřeně odmítá princip lidských práv jako základ liberální společnosti. To ve starých členských zemích nemá u tzv. mainstreamových stran obdobu.

Co ještě vám na prezidentovi vadí?

Klaus si často protiřečí. Na jedné straně všechny své odpůrce povýšeně nálepkuje jako levičáky a etatisty, ale na druhé straně sám tvrdí například to, že neexistují univerzální lidská práva, ale jen občanská práva, která lidem může propůjčit pouze stát. Není-li státu, pak vlastně lidé podle této logiky ani nemohou žádná práva mít. Řada Klausových tvrzení je i věcně nesprávná, např. připisuje francouzské nepokoje multikulturalismu -  ačkoli ve Francii je státní politikou jeho pravý opak. U nás se tohle všechno bere jako názor, který je hoden stejné pozornosti jako kterýkoli jiný, ne-li větší, protože jeho nositelem je čelný politik, dnes hlava státu. Jenomže zjevný omyl zůstává zjevným omylem, i když ho vysloví třeba prezident.