"Jedna věc je si to celé prožít. Daleko horší ale bylo, když jsem manželčino týrání mé osoby i dětí začal řešit se sociálkou a soudy," říká 43letý Filip. "Nikdo mi nevěřil. Sociální pracovnice, soudní znalci i soud samotný ve mně neustále vyvolávali nedůvěru. Bylo to, jako když vám píchají do živé rány," svěřuje se Filip, který patnáct let zažíval domácí násilí. Co se doma děje, začal řešit v roce 2014 a více než dva roky trvalo, než děti definitivně dostal do výhradní péče a matce úřady zakázaly styk s potomky.

Filip se svou ženou vychovával dceru a syna. Když jim bylo osm a deset let, situace v rodině se rapidně zhoršila. Útoky ze strany manželky byly už natolik nebezpečné, že se rozhodl požádat o pomoc své okolí. Teprve v intervenčním centru si uvědomil, že to, co se u nich doma děje, není normální a že se jedná o domácí násilí.

"Žena kontrolovala každý náš krok. Nesměli jsme se s nikým bavit, děti nesměly chodit na kroužky nebo se stýkat s vrstevníky. Nedávala jim najíst, zastrašovala je, vulgárně jim nadávala a fyzicky je napadala za sebemenší prohřešek. Mě plísnila a dávala mi rány jen za to, že jsem špatně postavil hrnek na stole," nechává nahlédnout do každodenní reality jeho bývalého domova.

Vše vyvrcholilo v roce 2014, tehdy se fyzické útoky vystupňovaly za neúnosnou mez. Žena budila členy rodiny v noci ze spánku a opakovaně jim s nožem v ruce vyhrožovala, že je zabije. "Ke konci jsem spal s dětmi zamčený v jejich pokoji. Impulz začít situaci řešit přišel od syna, který se začal sebepoškozovat a tvrdil, že se zabije, pokud od matky neodejdeme," vzpomíná Filip.

Muž neumí pečovat o děti

"Vůbec nevím, jestli mluvit o tom, co jsem u českých institucí zažíval, protože to může spoustu mužů odradit jít s podobným příběhem ven. Je ale důležité, aby se český systém změnil. Chci, aby si odborníci uvědomili, že není v pořádku, když muž někam přijde a automaticky je 'ten špatný'. Nechci nikoho vinit, ale lidé na těchto pozicích si neuvědomují, jak svým přístupem ubližují," upozorňuje Filip. S podobnou zkušeností se svěřil také Milan Džavík ve speciálu Aktuálně o domácím násilí. Problematice se věnuje taktéž jeden příběh v nové dokumentární divadelní hře O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso, o níž jsme psali na jaře tohoto roku. Oba případy spojuje laxnost soudů, které v prvním případě nechápaly, proč děti chtějí k otci, a v druhém rozhodovaly tak pomalu, až děti k otci ztratily vztah.

Advokátka Lucie Hrdá potvrzuje, že zatímco v Kanadě či Irsku existují vzdělávací kurzy, které soudce a soudkyně učí, jak se vyhnout genderové a jiné diskriminaci, u nás podobná osvěta chybí. "Byla jsem u případů, kdy se soudce ptal muže - oběti domácího násilí -, proč ženě facku nevrátil a doma si to nesrovnal. Další argument zní, že žena přece nemohla muže udeřit, protože je muž vyšší a silnější než ona," popisuje Hrdá.

I když zdůrazňuje, že vždy záleží na konkrétním soudci a soudkyni, je typické, že v rámci opatrovnických řízení soud dochází k nepodloženému názoru, že muž nebude nikdy stejně dobrý pečovatel jako matka. "Soudce po jednom muži například chtěl, ať mu popíše, jak se dělá svíčková. Zeptal by se na tohle někdo ženy? A která žena v dnešní době svíčkovou umí? Přežít se dá přece i bez ní, tohle by vůbec neměl být relevantní dotaz," říká advokátka.

Děti nechápaly, proč musí matku vídat

Filip se v tíživé situaci obrátil na intervenční centrum v Jihlavě, kde získal krizovou asistenci. Profesionálové mu pomohli se vůbec odhodlat k odchodu od agresivní manželky, protože zpočátku jejich rozchod nechtěl vůbec připustit. Omlouval ji a myslel si, že vztah ještě nějak zachrání. Dětem i otci zajistili péči psychologa a instruovali ho, jaké kroky by měl začít podnikat. Ty začínaly u OSPOD, kde mu úřednice poradila, jak požádat soud o předběžné svěření dětí do opatrovnické péče. Když však přišel na další schůzku, k jeho překvapení v kanceláři seděla společně s úřednicí také jeho žena s advokátkou. Společně pak Filipa pod výhrůžkou odebrání rozhodnutí o předběžném opatření donutily k souhlasu s tím, že se matka s dětmi bude vídat dvakrát týdně a dvakrát týdně jim bude volat.

"Snažil jsem se vysvětlit, co se u nás doma dělo, že dětem může hrozit další nebezpečí, že z matky mají hrůzu, ale sociálka mě nebrala vážně. Na následných setkáních mě žena napadala. Například mě škrtila zezadu, což bylo u nás doma obvyklé, když jsem udělal něco jiného, než řekla. Děti nechápaly, proč se s ní musí vídat. Samy úřednicím říkaly, že se matky bojí. Byly v hrozném psychickém stavu, trpěly úzkostí, třepaly se, před setkáním často zvracely a prosily mě, ať tam nemusí jít," popisuje Filip.

Až po pěti týdnech setkávání, kdy matka opět vyhrožovala dětem zabitím, OSPOD pochopil, že Filip a jeho děti jsou opravdu v ohrožení. Styk s matkou zakázal a podal na ni trestní oznámení za týrání svěřené osoby.

Soud nepovolil oddělené výslechy 

V rámci trestního řízení začala Filipův případ vyšetřovat policie a Filipa prověřovali soudní znalci z oboru psychiatrie a psychologie. "Byl to další traumatizující zážitek," vzpomíná otec dvou dětí. "Lhostejným, absolutně neempatickým a otráveným způsobem mi řekli, ať jim teda povím, jak to celé bylo," vzpomíná Filip, který v té době nebyl schopný jíst ani pít, často zvracel, během dne nekontrolovatelně plakal a v noci téměř nespal. "Ptali se mě, jestli mám rád latex, sado maso praktiky… Já chápu, že si mě musí prověřit, ale tady cítíte, že to bylo prostě za hranou, když jim tam sedí muž, který má za sebou velmi traumatické zážitky," říká. Později mu jiný psychiatr v revizním znaleckém posudku diagnostikoval posttraumatický stresový syndrom a psycholog zase syndrom týrané osoby.

"Měl jsem neustále pocit, že chybu hledají u mě. Přístup psychiatrů a psychologů, které mi doporučila moje advokátka, byl zcela jiný, empatický," popisuje. Soudní znalci následně uvedli, že Filip s manželkou vlastně zažíval partnerskou krizi a děti se jednoduše přimkly k jednomu z rodičů. Součástí posudku také bylo tvrzení, že si otec vše dopředu naplánoval, aby měl lepší pozici v rámci opatrovnického řízení. A protože je na tom psychicky špatně, není dostatečně důvěryhodný.

"Advokátka mi tehdy řekla, že kdybych byl žena, tak už dávno nic neřešíme. Nedokážu to posoudit, protože znám jen svůj případ," říká Filip a vzpomíná, že se jej několikrát u opatrovnického soudu ptali na to, jestli umí vařit a prát. Soud mu nevyšel vstříc ani v případě, kdy s advokátkou žádal, aby povolil oddělené výslechy. Když svou ženu uviděl, upadával do panické ataky, kolaboval a museli mu volat záchranku.

"Když jsem ji uviděl, tak jsem prostě vypínal. Bylo mi vždy hrozně špatně, srdce mi tlouklo jak o život, třásl jsem se," vzpomíná. Advokátka přitom soudce upozorňovala, že Filip zkolabuje a že se jedná o sekundární viktimizaci. "Soud jí odpověděl, že to buď nezvládnu, nebo mě to posílí. Věděli, že mi psychicky ublíží, že budu trpět a vyřídí mě to na několik dnů, ale přesto to neudělali. Chápu, že se mohlo prokázat, že jsem byl na vině já, ale přece by soudy měly z preventivního hlediska zajistit, aby člověk nezažíval tak těžkou druhotnou psychickou újmu," říká Filip, který nebyl během soudních řízení trvajících dva roky schopný pracovat.

Být objektivní nerovná se nebýt lidský

Lucie Hrdá školí české soudce a soudkyně a je v kontaktu se školiteli soudců jinde ve světě. "Když porovnám obsah svých prezentací s těmi zahraničními, jsme ještě opravdu úplně jinde. V zahraničí se baví o tom, že se mají soudci a soudkyně představit jménem, podívat se aktérům do očí a domluvit si nějaké znamení, když bude oběť mít hlad nebo si bude potřebovat sednout. U nás nic takového neexistuje. V Česku se teprve snažíme vysvětlit soudcům, aby neříkali, že si za to může oběť sama, a aby pochopili, že být v místnosti s jedním pachatelem jí může způsobovat trauma," vysvětluje Hrdá.

Argument soudců a soudkyň zní, že se nemohou k oběti chovat mile, protože by to vypadalo, že jsou podjatí. "Být objektivní ale neznamená nebýt lidský. Nikdo po nich nechce, aby oběť objímali a plakali s ní. Jde o to, aby se k ní nechovali hnusně," upozorňuje Hrdá. "V zahraničí takové vzdělávání vyústilo v obrovský pokrok. Soudci si díky výcviku začnou uvědomovat věci, nad kterými by dříve nepřemýšleli. Oběti se zase nebojí ozvat a počet ohlášených trestných činů stoupá. Jednoduše se neobávají přístupu, jakého se jim dostane," vysvětluje Hrdá. 

Násilí je bezpohlavní

Filip dodává, že by si soudci a soudkyně měli uvědomit, že násilí je bezpohlavní. "A také to, co je vůbec domácí násilí. Děje se doma, kde bohužel nikdo není. Nemohl jsem jim dát přímé důkazy, co se u nás doma dělo. Do poslední chvíle jsem navíc manželku obhajoval a stál za ní, těžko si tedy budete předem opatřovat nějaké důkazy."

Jeho žena si navíc dávala pozor, kam ránu dá, a před druhými se přetvařovala. "Vypadala jako hodná a starostlivá matka, ale za zdmi bytu to byl někdo zcela jiný," říká Filip, jemuž žena například během spánku vylívala vodu na hlavu, pod pohrůžkou násilí jej nutila k sexu nebo ho za drobný prohřešek kopala do břicha. "Přesto jako by nikdo, zvláště z řad kompetentních lidí, nechtěl uvěřit, že můžu být opravdu oběť," říká Filip, kterého po odchodu od manželky naučila vařit a prát jeho známá, otec a švagrová.

Jeho manželku soud po dvou letech od podání obžaloby nakonec zprostil viny, ale zakázal jí styk s dětmi. "Hlavní problém byl, že odborníci z řad soudců, soudních znalců nebo sociálních pracovnic příliš nechápali mou situaci, nebo nevěděli, jak s případem pracovat. Například sociální pracovnice nakonec přiznala, že se s týráním dětí matkou nesetkala. Nechápala tedy, že by žena mohla ubližovat vlastní rodině," říká Filip, který šest let chodil na terapie, aby si dal život do pořádku.

"Je důležité, aby nedocházelo během soudů k druhotné újmě, kterou způsobuje nedostatek empatie a také skutečnost, že všichni automaticky podezřívají vás. Víc než to, co se dělo u nás doma, mě vyřídil celý ten proces. Žil jsem v domnění, že když se někomu ubližuje, zvláště malým dětem, tak máme vybudovaný efektivní systém, který agresorovi neumožní v jeho jednání dál pokračovat a oběti ochrání," uzavírá. 

Mohlo by vás zajímat: Podmínka za znásilnění? Vina se hází na oběť a následky bagatelizují, říká Hrdá (28.8.2022)