"Raději vyskočím z okna." Matky, které vyhořely. Být doma s dítětem je frustrující
Syndrom vyhoření nepostihuje jenom lidi v zaměstnání, ale dochází k němu také v mateřství. „Když jako matka vyhoříte, okolí nechápe z čeho. Jste přece jen s dítětem doma,“ uvádí ženy, kterým příliš nepomáhalo ujišťování okolí, že mateřství je náročné, ale postupně se vše zlepší. Jak takovému stavu předcházet a jaké je řešení pocitu, že jako máma selháváte?
Ze života šestadvacetileté Anežky, mámy téměř tříleté dcery, zmizela radost. Cítila nechuť, zoufalství, strach a úzkost. "Měla jsem pocit, že všechny maminky září, podnikají s dětmi spoustu věcí a dávají úžasné fotografie a popisky na sociální sítě. Já jsem si připadala hrozně, protože jsem si mateřství vůbec neužívala," popisuje Anežka, která se jinak živí jako policistka.
Negativní pocity zažívala tři měsíce, a když začala přemýšlet nad tím, že raději vyskočí z okna, než podobné pocity řešit každý den, kontaktovala psycholožku. Pomohl jí i partner, který se aktivně zapojil do péči o ni i o dítě.
Podle psycholožky Kateřiny Hamerníkové, působící v podpůrné organizaci Úsměv mámy, jsou ženy často vyčerpané jak fyzicky, tak psychicky, protože jim chybí energie a čas pro ně samotné. Aby se takovému stavu předcházelo, je podle ní důležité, aby péče o domácnost a dítě nestála jen na nich.
"Nikdo mi neřekl, ať zpomalím"
Pětatřicetiletá asistentka Lucie, máma dvouletého Samuela, během mateřské i rodičovské dovolené pracovala čtyři hodiny denně z domova. Administrativní práci dělala ráda, ale měla stále pocit, že nic nezvládá a nedělá pořádně. "Vědomí, že z práce úplně nevypadnu, mě uklidňovalo, a když malý několik dní nespal a probrečel, kontakt s kolegy mi dobíjel baterky. Na druhou stranu jsem úkoly dotahovala s vypětím všech sil. Věděla jsem, že jsem to mohla udělat lépe," vysvětluje Lucie. Aby stíhala práci, jiné věci odbývala. "Například vaření, nebo jsem malého brávala málo na procházky. V základu jsem jej obstarala, nakrmila, přebalila, vykoupala, pohrála si s ním, ale spíš vedle mě existoval, než abych se mu plně věnovala."
Lucie tak na všech frontách začala přidávat na nárocích na sebe samotnou. "A nikdo mi neřekl, ať zpomalím. Občas jsem ležela schoulená v pláči na zemi, neměla jsem sílu se ani zvednout a jen jsem se omlouvala svému dítěti, že jsem nejhorší máma na světě," svěřuje se.
Máma je usměvavá, upravená a plná energie
Podle Hamerníkové stojí za syndromem vyhořením v mateřství často představy o tom, jak by co mělo být, neschopnost říkat ne, přehnané nároky na sebe, neúměrná potřeba zavděčit se ostatním a strach otevřeně mluvit o svých pocitech a potřebách. Za obavu svěřit se se svými pocity podle ní můžou na ženy neustále se valící informace o tom, jak má ideální péče o dítě vypadat.
"Sociální média vytvářejí nerealistický obrázek matky, která je neustále usměvavá, upravená, plná energie, a zároveň má vše doma pod kontrolou. Bohužel, ženy pak mají pocit, že je s nimi něco špatně a že všichni ostatní to na rozdíl od nich zvládají," popisuje Hamerníková emoce, které se objevují u žen, s nimiž pracuje. Dodává, že neobvyklé nejsou ani závažné deprese vyžadující odbornou pomoc.
Musíte začít poslouchat samu sebe
Anežka za syndromem vyhoření u sebe vnímá nepřipravenost na životní změnu, jakou mateřství je. Otěhotněla po tříměsíční známosti a více než půl roku v nové roli jí trvalo, než přišla na to, že není typ ženy, kterou by naplňovala jen péče o dítě. "Zjistila jsem, že abych byla spokojená máma, musím mít i jinou seberealizaci. Je velký mýtus, že mateřství vás má naplňovat a musíte být přece spokojená a veselá, když máte zdravé a pěkné miminko," míní.
Úsměv mámy
- Nezisková organizace Úsměv mámy vznikla v roce 2014. Podporuje šťastné mateřství a ženy, kterým do života vstoupily psychické obtíže v těhotenství nebo v období po porodu.
- Věnuje se osvětovým aktivitám, organizuje svépomocné podpůrné skupiny v městech po celé republice, propojuje ženy se zkušeností a snaží se vyjednávat o lepší systémové péči.
- Všechny aktivity spolku směřují k tomu, aby se maminkám s psychickými obtížemi dostalo rychlé a kvalitní pomoci a aby se co nejvíce potížím předcházelo.
Když ji stále napadaly sebevražedné myšlenky a měla pocit, že už to takhle dál nezvládne, svěřila se partnerovi se svými pocity. Ten okamžitě začal v odborné literatuře studovat syndrom vyhoření a hledat způsoby, aby se jeho partnerka cítila lépe. "Pomohlo mi, že se o tom se mnou neustále bavil, tímto způsobem jsme přicházeli na to, co mi chybí. Největší oporou pro mě bylo, že mě neodsuzuje. Kromě toho, že mi hlídal malou, abych mohla dokončit vysokou školu a mohla mít několik směn u dobrovolných hasičů, dělal mi radost maličkostmi. Například mi koupil kytky nebo mi připravil koupel a oblíbené jídlo," vyjmenovává Anežka.
Na první pohled negativní zkušenost je tak nakonec sblížila. "Když si problém uvědomíte a svěříte se s ním, následně musíte začít poslouchat více samu sebe. To, co potřebujete a cítíte," radí ze své zkušenosti mladá žena. Okolí se bála svěřit, protože nechtěla dostávat reakce typu, že je mateřství náročné a že to bude lepší. "To vám vůbec nepomůže," říká.
Proč nejsi šťastná, když máš zdravé dítě?
Lucie si myslí, že její syndrom vyhoření odstartoval traumatický porod. Zažila nekorektní postup ze strany porodní asistentky a s tím spojený stres a negativní pocity, které se stále prohlubovaly. Práci bylo navíc složité skloubit s péčí o miminko a domácnost. "Je složité soustředit se na výpočty, tabulky, obchodní dopisy a shánění informací, když po vás malý skáče, chce si hrát. Nevysvětlíte mu, že teď nemůžete. Potřebuje mámu tady a teď," říká Lucie, které se k vyjmenovaným spouštěčům přidal také nedostatek spánku. V synových osmi měsících si přestala nalhávat, že to zvládne sama, a vyhledala pomoc.
"Máma je taky jen člověk a občas toho má prostě dost. Potřebuje prostor pro sebe a je to tak v pořádku. Když vyhoříte, okolí nechápe z čeho. Jste přece jen s dítětem doma. To, že týden v kuse po nocích prochodíte s plačícím dítětem v náručí, vysílením se vám podlamují kolena, usínáte za chůze a ráno prostě musíte naskočit, nikdo, kdo nezažil, nepochopí," upozorňuje.
Dobře míněné rady okolí často škodí
Podle Hamerníkové jsou to právě často partner, rodina nebo i kamarádky, kteří v dobré víře udělují rady a vynáší soudy, ovšem namísto toho, aby pomohli, spíše uškodí. Radí ženám s podlomenou sebedůvěrou a pocitem osamění a zoufalství. "Partner mě objal, řekl mi, že jsem skvělá máma, ale když to trvalo dlouho, řekl mi, že čím víc se v tom motám, tím víc se to prohlubuje. Na jednu stranu měl pravdu, ale velmi mne to zasáhlo. I když to tak nemyslel, připadala jsem si, že mám držet pusu a krok. Potřebovala jsem jen pochopení, trpělivost a pomoc postavit se na nohy," popisuje Lucie.
Podporu našla Lucie v organizaci, která pomáhá ženám s psychickými problémy. "Dostala jsem se z toho jen tím, že mi naslouchal někdo, kdo chápal a nehodnotil, neodsuzoval, nedělal ze mě hysterku, dokázal věcně a empaticky komunikovat. Ale to přijetí a smíření musí přijít zevnitř, a vůle se znovu zvednout také. Šlo to pomalu a těžko. Ale šlo," dodává Lucie.
"Měla bych" si z hlavy vymažte
Řešení podle Hamerníkové vždy existuje. Spočívá jednak v práci s psychikou, kdy se žena musí naučit nevyčerpávat sama sebe úkoly a myšlenkami typu "měla bych" na úkor odpočinku, a alespoň minimální seberealizaci. "Zároveň by si měla osvojit schopnost říct, co potřebuje, a společně s ostatními členy rodiny vymyslet, jak by se to dalo zrealizovat. Například kdo pohlídá dítě nebo jak rozdělit domácí povinnosti," vyjmenovává Hamerníková.
Promluvit o svých pocitech, které následně vedly k většímu získání prostoru pro sebe, pomohlo jak Anežce, tak Lucii. Ta požádala partnera, aby se synem trávil více času. "Bylo to hlavně o tom, neuzurpovat si malého pro sebe s tím, že já jsem máma a mám s ním být co nejvíc. Důležitá je kvalita, ne kvantita. Když vidím, jak si teď společný čas užívají, mrzí mě, že jsem si něco takového myslela," popisuje Lucie, která ve volném čase podniká věci jen pro sebe.
"Například se jdu projít, čtu si knihu nebo si jen v klidu vypiju čaj. Když můžu být chvíli sama se sebou, a ne jen mámou, vracím se pak s chutí jít dál," vyjmenovává Lucie, která také snížila své nároky. Učí se žít s tím, že když občas nebude vše hotové, tak se svět nezhroutí.
"Hasím, co hoří, a zbytek je občas ladem. Naučila jsem se požádat o pomoc a říkat rázně ne. Spokojení musíme být především my, jako rodina, pak bude dobře. Už se necítím zodpovědná za emoce ostatních, když jim nevyhovím. Pomohlo mi také o svých pocitech mluvit. A vědomí, že nejste ‚divná‘ sama, ale že těch ‚divných‘ mamin je dost, je také velmi ulehčující."
Mohlo by vás zajímat: Každá matka je protivná a sprostá, i když nechce. Pak má výčitky, říká Macháčková (2. 2 .2022)
