Natažené ruce směrem k mamince a mnohdy až hysterický křik. Naprosté odmítání kohokoli jiného a nemožnost plačící dítko utišit… Takovou situaci zná asi každý rodič. Jakmile pečující osoba, většinou maminka, odejde z bezprostřední blízkosti dítěte, vyvolá u svého potomka mimořádně silnou emoční vlnu. Vítejte na vlně separační úzkosti, náročné, přesto důležité vývojové fáze dítěte.

Možná i vám je důvěrně známé konstatování "starších a zkušenějších", že své dítě zbytečně rozmazlujete. Chováte jej, kdykoli naznačí potřebu, a častokrát i tehdy, kdy žádný nárok neprojeví. Nenecháváte je ani pár minut vyplakat a neustále mu věnujete pozornost. Svému potomkovi se podřizujete i v noci a občas ho berete k sobě do postele, a to i přesto, že má už hezkých pár týdnů zařízený samostatný pokoj. Zkrátka si na sebe šijete bič a vzdáváte se vlastního života. Je tomu opravdu tak? 

Dobrá rada nad zlato

Rady, že není nutné miminko tolik chovat a utěšovat, protože by si mělo uvědomit, že svět se netočí jen kolem něj, jsou možná dobře míněné, ale zejména v určitém vývojovém stadiu trochu vedle. Potřeba být neustále s maminkou (nebo osobou, která o dítě denně pečuje) je přirozená a vývojově daná. Ovšem i tato potřeba má své fáze, které je pro lepší pochopení dětských pohnutek dobré trochu znát.

Separační úzkost zažívá do určité míry každé dítě

Těsně po narození jsou emoce miminka jen málo diferenciované. To se ale postupem času mění. V určité fázi kojeneckého a později batolecího věku často rodiče zaznamenají náhlou změnu chování svého potomka. Veselé extrovertní dítě, kterému přítomnost druhých nijak nevadila, a mnohdy naopak, se najednou kontaktu s cizími osobami brání a reaguje na ně jasně odmítavým způsobem. Jde o projev tzv. separační úzkosti, která je ovšem pro zdravý emoční vývoj dítěte klíčová.

Separační úzkost

Jednoduše řečeno jde o strach z odloučení s tím, kdo o dítě pravidelně pečuje. Taková úzkost se projevuje zcela přirozeně, má několik fází a v naprosté většině po čase samovolně odezní. Kromě jasně negativního postoje k jakémukoli odloučení od matky mohou být s úzkostí spojeny i další dětské strachy (například strach ze tmy). Citová vazba s rodičem a přirozený temperament dítěte jsou klíčové pro průběh a vývoj separační úzkosti.

Separační úzkost v souvislosti s věkem dítěte

Kojenec (8.-9. měsíc)

Separační úzkost u kojence se obvykle projeví kolem osmého či devátého měsíce věku. Mezi typické projevy patří okamžitý pláč ve chvíli, kdy se matka nebo jiná blízká osoba vzdálí. Podobná reakce nastává i ve chvíli, kdy si dítě vezme do náručí někdo pro dítě cizí.

Batole (1 až 2 roky)

V tomto období už dokáže velmi jasně rozeznat blízké osoby a přirozeně se učí větší samostatnosti. Separační úzkost v tomto období se projevuje strachem z neznámých lidí a míst. Dítě je plašší, zamlklé, stydí se, schovává se za maminku. Dožaduje se pozornosti, chce být nošeno, bojí se samoty. Postupným získáváním sebedůvěry a lepším chápáním mluveného slova (obvykle po druhém roce života) se úzkost lepší, až postupně mizí.

Děti předškolního a školního věku (3 roky až 7 let)

Není výjimkou, že separační úzkost přetrvává ještě u dětí v předškolním či školním věku. Obvykle s ní souvisí nástup do nového neznámého prostředí, přítomnost cizích osob i nutnost dodržování určitého řádu. Poté, co si dítě zvykne a utvoří nové vztahy, úzkost obvykle sama vymizí.

Jak z dítětě vychovat úspěšného člověka číst článek

Rodina

Další faktory ovlivňující intenzitu a průběh separační úzkosti

Věk dítěte Čím je dítě mladší, tím obvykle bývá separační úzkost silnější. Naopak v předškolním věku může cílená a rozumně volená separace posilovat osamostatňování dítěte.

Forma separace Svou roli hraje také skutečnost, zda jde o odloučení krátkodobé, nebo delší, nečekané, či postupné. Může jít i o tzv. aktivní separaci, kdy dítě samo "opouští" matku, prozkoumává okolí a vrací se na výchozí místo. Na opačné straně je pak separace pasivní, kdy je dítě opouštěno matkou, aniž by samo chtělo.

Prostředí separace Také místo, kde je dítě separováno, výrazně ovlivňuje průběh separační úzkosti. Jiné to pro dítě bude v nemocnici, jiné u babičky v prostředí, které zná z dřívějších návštěv. S tím také souvisí i přítomnost osob v průběhu separace, jejich chování a vztah k dítěti. 

Povaha dítěte Charakterové vlastnosti dítěte jsou do určité míry dány a také ony ovlivňují intenzitu, průběh a vývoj separační úzkosti. Přirozeně bázlivé dítě, které je zvyklé trávit většinu času s matkou, ponese jakékoli odloučení od ní o poznání hůř než dítě odvážné, zvyklé od útlého věku na větší společnost lidí.

Teorie citové vazby

Anglický psychoanalytik John Bowlby (1907 - 1990) svými výzkumy jasně poukázal na klíčovou roli pevných raných vztahů dítěte, kdy jejich kvalita provází jedince po celý život. V roce 1969 formuloval Bowlby teorii citové vazby, která se dodnes řadí mezi nejvlivnější studie v rámci vývojové psychologie. Bowlbyho teorii ještě zdokonalila psycholožka Mary Ainsworthová, která s Bowlbym úzce  spolupracovala a bývá uváděna jako spoluautorka teorie.

Jak dítěti i sobě pomoci 

• Hrajte si "na jukanou". Nenáročná hra funguje u malých dětí zaručeně. Maminka si zakryje obličej, což dítě považuje za zprávu, že tam není, a když zase vykoukne, znamená to pro něj, že se zase vrátila. Dítě se při takové hře obvykle směje a dle svých možností chápe, že se maminka vždycky zase objeví.
• Odcházení od dítěte trénujte cíleně a postupně, a to od kratších intervalů po ty delší.
• Pokud předáváte dítě babičce či jiné známé osobě na hlídání, ujistěte ho, že se vrátíte, a dobu loučení nijak neprodlužujte. 
• Tráví-li dítě delší dobu mimo domov, například u prarodičů, zbytečně ho nerozrušujte voláním k telefonu, případně jej nenavštěvujte, pokud si ho nemůžete odvést domů.
• Chystáte-li se svěřit dítě chůvě, zvykejte je postupně a nejprve ve vaší přítomnosti.
• Pokud se od vás dítě ve známém prostředí vzdálí, nebraňte mu v tom a nezasahujte. Mějte jen nad ním nenápadný dohled a ponechte mu odpovídající díl samostatnosti, adekvátně věku a prostředí.
• Odloučení je velkým tématem při nástupu do mateřské školy. Aby se dítě v novém prostředí lépe adaptovalo, strávený čas prodlužujte postupně.
• Dodržte vždy to, co jste dítěti slíbili. Vracejte se pro něj dle domluvy a nenechávejte ho čekat.
• Choďte s dětmi i mezi ostatní děti. Kroužků i pro ty nejmenší je dnes celá řada. Navštěvujte i veřejná hřiště, bazény, kamarádku s dětmi, aby si váš potomek na společnost druhých postupně navykl.
• Dítě by mělo cítit, že v případě potřeby za vámi může kdykoli přijít a svěřit se s tím, co ho trápí.