Děti se v září minulého roku vrátily po roce a půl z online režimu zpět do škol, ty tuzemské byly navíc zavřené nejdéle v Evropě. Řada škol i odborníků tou dobou varovala, že psychické problémy se mohou rozjet až po zpětném příchodu do školních lavic. Jaké jevy od té doby u dětí pozorujete?

V poradenské a terapeutické praxi vnímám posun v typu problémů, s nimiž se na mě klienti obrací. Častěji než v předchozích letech za mnou přichází dospívající děti, které si nevědí rady samy se sebou. Online režim je připravil o pravidelnost, režim, řád a mantinely.

Uzavřenost mezi čtyřmi stěnami a obrazovka jako nejpoužívanější kontakt se světem řadu dětí oslabila v dovednosti navazovat a udržovat zdravé vztahy s vrstevníky, řešit zdárně konflikty ve vztazích. Zhoršená schopnost soustředit se a učit se pak u mnoha dětí přispěla k propadu sebedůvěry. Řada dospívajících mi pak popisuje pocity odosobnění, odtržení od reality, derealizaci. Pocit, jak kdyby ztráceli kontakt s realitou.

O tom, že v Česku chybí dětští psychologové, se mluví dlouhodobě. Viditelný nedostatek ale ještě znásobila pandemie a nyní i válka na Ukrajině. Kam až to může podle vás dojít?

Souhlasím s vámi, že psychologů je v těchto složitých dobách akutní nedostatek. Jako pozitivní trend ale vnímám ochotu některých pojišťoven - vím o dvou - přispívat klientům na sezení u soukromých terapeutů, kteří mají soukromou praxi, tedy nejsou klinickými psychology, avšak vystudovali jednooborovou psychologii, absolvovali náležitý mnohaletý akreditovaný výcvik a mají odpovídající praxi. Myslím, že takto vstřícný přístup širšího spektra pojišťoven by mohl dostupnost služby výrazně zlepšit.

Napadá mě, jestli to nakonec nebudou rodiče, kdo musí při nedostatku psychologů řešit problémy svých dětí? A nemůže to mnohdy přinést víc škody než užitku?

Věřím, že rodiče jsou první, kteří by měli spolu se svými dětmi jejich potíže řešit. Rodiče jsou ti, kteří zodpovídají za výchovu a péči o své potomky. Další odborníci, instituce, organizace tu jsou primárně k podpoře, ale v ideálním případě by neměli nahrazovat roli rodičů ve výchově dítěte, budování bezpodmínečně milujících a podporujících vztahů, vedení k postupnému osamostatňování se, dospělosti.

Právě v rodině by dítě mělo zažívat, že každý problém lze nějakým způsobem řešit. Zároveň v sobě mějme pokoru, ať už jako rodiče, nebo jako pomáhající profesionálové, vnímejme své hranice, hranice svých možností, dovedností, sil. Dělejme to, co funguje, nedělejme, co nefunguje. A pokud si nevíme rady, mějme odvahu říct si o pomoc.

Sebehodnota jako základ zdravého vývoje

Jak svým dětem mohou v souvislosti s problémy, které jste vyjmenovala výše, pomoci rodiče, aniž by se hned museli obracet na odbornou pomoc?

Pro zdravý psychický vývoj, pocit sebedůvěry a sebehodnoty potřebuje každý člověk zažívat, že je hodný lásky bez podmínek a svět je veskrze bezpečné místo, což se zdá být v těchto dnech více než kdy jindy relativní. Snad každého, ať už dítě, nebo dospělého, povzbudí, pokud vnímá, že se o něj někdo zajímá, že mu je nasloucháno, je důležitý a respektovaný.

A tak jedna z prvních rad, které bych pečujícím dospělým poradila, je naslouchat, ptát se, zajímat se o dítě, jak se mu daří, nad čím a jak přemýšlí. Bývá užitečné udržet chvíli na uzdě vlastní nápady, rady a myšlenky a nejdříve poslouchat a být zvědavý, dítěte se ptát, co potřebuje, co by mu pomohlo.

Děti často mívají dost dobré nápady, a aby nám je chtěli říct, potřebují věřit, že nás to zajímá. Je též vhodné dětem od útlého věku odpovídat na to, na co se ptají, ať už se jedná o cokoliv, samozřejmě přiměřeně věku dítěte, aby vnímaly, že se na rodiče mohou obrátit skutečně s čímkoliv. Když odpověď neznáme nebo si nevíme rady, je namístě říct, že nevíme a zkusíme to zjistit.

Další věc je, jak jdeme my sami dětem příkladem ve zvládání chybování, problémů, neúspěchu a nezdaru. Děti těch rodičů, kteří jsou schopni u sebe i svých potomků vnímat nezdar či neúspěch jako zprávu, že je holt třeba něco zkusit dělat jinak bez silně negativního emočního zabarvení, bývají zpravidla ochotnější o problému mluvit, snažit se jej aktivně řešit. V domácnostech, kde je problém či nezdar skoro sprosté slovo, bude daleko častější snaha něco ututlat, od problému utéct, zavírat před ním oči nebo se nechat zahltit pocitem, že situace nemá řešení.

Nicméně řada dětí si psychické problémy nemusí vůbec připouštět, případně je skrývají. Jak rodič může zjistit, že se něco děje? 

Mezi některé z mnoha potenciálně varovných signálů patří ztráta zájmu o aktivity, které dítě ještě donedávna bavily, izolování se od kamarádů, náhle se zhoršující výkon ve škole, častější absence, zhoršení známek, zvýšené výkyvy nálad, úzkost, vztek, deprese, změny spánku. Zejména u školou povinných dětí doporučuji pravidelný kontakt se školou, kde mnohdy dítě tráví nejvíce času a leckdy to, z mé zkušenosti, bývají právě učitelé, kteří si všimnou mezi prvními, že se s dítětem děje něco, co by nemělo zůstat bez povšimnutí a adekvátní péče.

Nabízí se otázka, jestli by měl pak rodič dítě sám od sebe oslovit, nebo čekat, až za ním dítě přijde samo?

Každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, styl běžné komunikace bývá odlišný rodina od rodiny. Některé děti hovoří i o velmi osobních věcech bez větších zábran, jiné si střeží svůj vnitřní svět velmi důkladně. Navíc v každém vývojovém stadiu má dítě trochu jiné potřeby. Zatímco pro menší děti bývá nejdůležitějším člověkem na světě rodič, průměrný, zdravě se vyvíjející dospívající se zpravidla daleko raději svěří svému kamarádovi či kamarádce, to v lepším případě. V horším případě anonymní skupině někde na sociální síti. Leckterý dospívající dává všemi možnými způsoby rodiči najevo "Drž si odstup!" a zároveň touží, aby "zůstal nablízku".

Ať už se dítě zdá v pohodě, nikdy neuškodí, když mu dáme opakovaně najevo, že "Jsi pro mě důležitý/á. Záleží mi na tobě.". Má-li rodič podezření, že jeho potomka něco trápí, může pomoci za dítětem přijít a říct, jak to je, třeba "Mám obavu, že se trápíš. Rád/a bych ti pomohl/a. Zajímá mě, co ti běží hlavou. Můžeme o tom mluvit spolu? Nebo bys o tom raději promluvil/a s někým jiným?".

Obzvlášť dospívající, ale často i menší děti například rozvádějících se rodičů v mé praxi mluví o tom, že s rodiči o svých potížích nechtějí mluvit, protože je nechtějí zatěžovat svými problémy. Přitom, jak spolu zjišťujeme, rodiče mnohdy zdaleka nejvíc trápí, když nevědí, co se děje s jejich dítětem, a tak spolu mimo jiné trénujeme právě i mluvení o potížích.

TikTok vede před válkou

Během přípravy na tento rozhovor jsem mluvil se svým kamarádem, který už 11 let jezdí jako vedoucí na dětské tábory. Oproti minulým ročníkům u dětí zhruba kolem 11 a 12 let nyní vidí neochotu učit se, špatně snášejí porážku a čím dál víc jim podle něj chybí vnitřní kreativita a inspirace, často se u nich objevuje i agrese. Je to opravdu způsobeno jevy, o kterých se tady bavíme, nebo je to mnohem déle trvající jev? A co se s tím dá dělat?

Pravidelný režim dne, přiměřená struktura a řád vnáší do života přehlednost, předvídatelnost, bezpečí. Pravidelná školní docházka donedávna jako jeden z takových pevných pilířů mnohdy dobře fungovala a troufnu si nediplomaticky říct, že mnohdy suplovala určité nedostatky v rodinném zázemí.

Poslední dva roky distanční a online výuky však v řadě rodin vyústily v to, že děti velkou část dne strávily u obrazovek telefonů, tabletů, počítačů konzumací videí, her, fotek, nikoliv tvořením, učením se, rozvíjením dovedností užitečných v mezilidských vztazích skrze fungování mezi vrstevníky a s autoritami. Ve společnosti navíc dlouhodobě narůstá frustrace, vztek, napětí. U dětí, které nejsou dlouhodobě vedeny k tomu, aby své emoce ventilovaly adekvátním způsobem, pak vzniká přetlak, který se často dere ven například skrze agresi vůči druhým, případně vůči sobě sama skrze nejrůznější druhy sebepoškozujícího jednání.

Čemu věnujeme pozornost, to roste. Děti, které u lidí kolem sebe vnímají zájem o okolní svět, o smysluplné činnosti, schopnost zvládat i silné emoce adaptivním způsobem, bývají v životě úspěšnější. Ve svém okolí vnímám, že se lépe daří dětem, které jsou vedené k podílení se na chodu domácnosti a oceňovány za snahu, dětem, které jsou vedeny k pomáhání druhým a jejichž rodiče se snaží být trpěliví, laskaví, důslední a jdou příkladem. Děti se zdaleka nejvíce učí nápodobou.

Ministerstvo školství v minulém roce avizovalo, že v následujících dvou až třech letech bude nutné vyrovnat mezi dětmi nerovnosti, které zavinila pandemie. Jak podle vás situaci narušila válka na Ukrajině? 

Děti dokážou být obdivuhodně kreativní a odolné. A také jsou vnímavé, jako houby zvládají nasát nové dovednosti, ale i emoce, nálady, postoje. V souvislosti s válkou se u českých dětí zatím častěji setkávám s určitou zvědavostí. Je to pro ně něco nového, zvláštního. Překvapilo mne, že pro většinu dětí, s nimiž se setkávám, zatím válka na Ukrajině nebyla tématem, bylo to pro ně prostorově daleko a více je zajímalo, co nového je na TikToku, než co dávají ve večerních zprávách.

V těchto dnech ovšem postupně do škol přichází více a více žáků z řad dětí, které uprchly před válkou. A české děti najednou získávají osobní zkušenost s dětmi jejich věku, které ze dne na den přišly skoro o všechno, co jsme dosud vnímali jako samozřejmost: o pocit základního bezpečí, o kontakt s rodinou, o střechu nad hlavou, o své přátele, oblíbené činnosti, někdy dokonce o celé město, v němž dané děti vyrůstaly. Jak se děti s těmito proměnami a nespravedlnostmi světa děti vyrovnají, záleží z velké míry na tom, jak uvidí, že se s tím vyrovnáváme my dospělí. Buď se dětem skrze naše činy rozhodneme ukazovat víru, že i v těžkých situacích lze něco dělat, pomáhat, být užitečný a tak zažívat pocit smyslu, nebo můžeme nadávat, propadat se do beznaděje či se nechat ovládnout pocity vzteku, zmaru, zoufalství. Můžeme si vybrat, jakým příkladem chceme dětem být.

Myslíte, že po avizovaných dvou až třech letech se situace uklidní? Pořád budou přítomné sociální sítě, které při dlouhodobém užívání přináší řadu psychických problémů kvůli zkreslené podobě světa, a to nejen dětem a mladistvým.

Internet, online svět, sociální sítě jsou nástroje, u kterých záleží, jak a k čemu je používáme. Nůž či kladivo lidstvu dost zásadně usnadnily život, zároveň se mohou stát nástrojem zkázy. Jak ukazují výzkumy i zkušenost, pozitivní či negativní dopad na dětskou psychiku ani tak neovlivňuje čas strávený online, jako typ aktivity, které se dané dítě v online světě věnuje. Mezi jedno z doporučení, které rodičům a dospívajícím v této souvislosti dávám, je, aby se snažili vyrovnat poměr mezi "konzumací" a "tvorbou".

Vnímám rozdíl mezi tím, když dítě stráví tři hodiny učením se nového programovacího jazyka k tvorbě své první hry a bezcílným mnohahodinovým prohlížením bezduchých příspěvků na sociálních sítích, které předkládají zkreslenou realitu jen proto, aby získaly co nejvíc lajků či followerů. Není nic hrozného na tom, že stráví čas sledováním filmu či pohádky na Netflixu, pokud se jedná o obsah přiměřený věku, nicméně je důležité pak mít možnost něco vytvořit, s něčím pomoci, zkrátka zažít dobrý pocit z dobře vykonané práce.

Spokojené, zdravě sebevědomé dítě potřebuje zažívat, že mu něco jde, že něco umí, je v něčem dobré, že svým konáním může pozitivně ovlivňovat dění kolem sebe, a když něco nejde, tak to není nic jiného než zpětná vazba, že je třeba buď víc trénovat, nebo něco dělat jinak.

Na konci března na pražském učilišti zaútočil student na učitele mačetou. Okolnosti nasvědčují tomu, že jeho psychické problémy se v minulosti neřešily. Podle ministra školství Petra Gazdíka (STAN) se zvyšuje agresivita u dětí. V rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že za to "mohou sociální sítě, počítačové hry, ale i koronavirus". Není argument s počítačovými hrami už ale neplatný?

Jakékoliv stručné vyjádření je omezeno zjednodušováním. Vztek či hněv může být dost užitečná emoce, aktivizuje nás, abychom se například postavili za sebe, za své blízké v případě ohrožení, bojovali za bezpráví a podobně. Potíž nastává v momentě, kdy projevy nejsou adekvátní situaci. Teorií, odkud se agresivita bere, je celá řada. Od vrozených mechanismů včetně chromozomových abnormalit přes reaktivní teorie, kdy je agresivita vnímána jako reakce na vnitřní či vnější podněty, až k naučenému chování.

Pro někoho je agresivní jednání prostředek, jak něčeho dosáhnout, pro jiného je to cíl sám o sobě. Ve společnosti se jednoznačně posouvá to, co je bráno jako normální, a i to, jak, kdy a jakým způsobem se na agresivní projevy reaguje. Skrze hry, sociální sítě, internet se agresivita stává běžnou součástí našich životů, málokdo má však k dispozici také odpovídající trénink, zpětnou vazbu a vzory ve svém okolí, jak s takovou agresivitou vhodně a přiměřeně situaci nakládat.

A jak bychom měli podle vás tento případ číst v kontextu s nárůstem psychických problémů dětí? Co bychom si z něj měli vzít?

Ve své odpovědi vycházím z pozorování vlastních a názorů kolegů a kolegyň, kteří pracují s dětmi 30 a více let a mohou tak porovnávat jednotlivé generace dětí. Hovoří o tom, že rodiče se svými dětmi tráví daleko méně času. Mnohdy sice jednotliví členové rodiny jsou vedle sebe, na svých mobilních zařízeních, ale ne spolu. Spousta dětí nemá prakticky žádné domácí povinnosti, přitom je to jeden z užitečných pilířů budování zdravé sebedůvěry ve vlastní schopnosti, chybí důslednost a hranice, které by děti učily, že práva a svobody se pojí také s povinnostmi a zodpovědností.

V ideálním světě bychom měli mít na děti čas, naslouchat jim, zajímat se o jejich zájmy i potíže, všímat si jich, nepřehazovat zodpovědnost za jejich zdravý vývoj na instituce. Veškeré vymoženosti moderní doby mohou být skvělý sluha, ale zlý pán. Nejdříve bychom měli učit děti umět pracovat se sebou, rozvíjet jejich tvrdé i měkké dovednosti, pohybovat se bezpečně v online i offline prostředí, a to nejlépe na vlastním příkladu.