Kateřina Šrahůlková v uprchlickém táboře pracovala půl roku jako dětská psycholožka pod záštitou Lékaři bez hranic. Do Česka se vrátila letos na konci července, ale silný prožitek v ní zůstal.

Jednu dobu si dokonce pohrávala s myšlenkou, že by jednoho chlapce z uprchlického tábora adoptovala. Tak silné osudy dětských životních hrdinů v ní vyvolaly reakce. Po požáru z minulého týdne si má čtyři stovky nezletilých migrantů, kteří nemají rodiče a teď už ani střechu nad hlavou, rozdělit deset zemí Evropské unie, především Německo a Francie. 

Není to tak dávno, co tento největší uprchlický tábor v Evropě Moria na ostrově Lesbos zachvátil požár. Jaké následky může mít tato tragédie na psychiku sirotků v táboře?

Strašné. Je to další traumatická zkušenost, která se přidává už k těm, které si s sebou nesou. Není jasné, co s nimi bude, nejsou zabezpečené, nemají jídlo, pití, hygienické podmínky, ta nejistota, kterou cítili, se teď násobí.

Myslíte si, že mohli založit požár přímo uprchlíci?

Byl to tábor plný zoufalých lidí v zoufalé situaci. Předpokládalo se, že to není takto dlouhodobě udržitelné, což ale neznamená, že tohle měl být ten závěr a že stojí za požárem přímo jeho obyvatelé.

V utečeneckém táboře jste pracovala s dětmi a pomáhala jim zmírnit stresy a následky traumat, které často ústily v těžké sebepoškozování a pokusy o sebevraždu, pomocí obrázků. Dokonce jste je přinesla i na náš rozhovor. Můžete mi popsat, co na nich vidíme?

Tyto obrázky mi kreslila jedna holčička. Děti si chtěly obrázky často nechat, nebo jsme je třeba symbolicky pálili, pokud na nich byl nakreslen například ošklivý sen. Tato holčička ale chtěla, abych si je nechala, že budou u mě v bezpečí a že už na ni ty věci nebudou moct. Tady třeba nakreslila tábor obehnaný mořem, jako uprchlíci jsou na něm zavření a nemůžou se dostat ven. V rohu papíru je loď, ke které se ale nemůžou dostat. Propiskou jsem tam pak dokreslila bránu a most, díky kterému se k lodi dostanou. Tady zase vidíte obrázek toho, když prchali z Turecka a útočili na ně vojáci. Dokreslily jsme tam pak zeď, aby na ně už nemohli.

Další obrázky jsou z každodenního života v táboře, kdy se čekají neuvěřitelné fronty na záchody. Kolem ní i její rodiny jsme nakreslily bublinu, která je od ostatních oddělí. A na posledním obrázku vidíte muže se zbraněmi, před kterými se holčička schovává ve stanu, a mnou nakreslené policajty, kteří přijdou a ochrání je.

Jaké to pro vás bylo, pracovat s dětmi, které do tábora přišly úplně samy a nikoho neměly?

Bylo to velmi náročné a emotivní. Velmi často mluvily o tom, že to nezvládají, byly zoufalé. To říkali jak dospělí, tak děti. A vy nemůžete udělat nic víc, než se snažit je podporovat, probírat s nimi, co mohou v té situaci sami dělat, aby měli pocit, že mají alespoň něco ve svých rukou.

Jak jste to psychicky sama zvládala?

Snažila jsem se o sebe pečovat. Vždy mi na mysli vytanulo to, co se říká v letadle - první musíš dát masku sobě, abys ji mohl dát někomu dalšímu. Soustředila jsem se tak na to, abych odpočívala, spala a jedla. Snažila jsem se chodit, cvičit doma, protože mi pomáhá fyzické uvolnění, to mě drží psychicky nahoře.

Musí být velmi těžké neudělat si k těmto dětem bez domova pouto…

Ano, tyto děti zabíraly mnohem větší prostor v mých myšlenkách i aktivitách, než mám při své praxi v Česku. Po práci jsem zpracovávala zprávy o nich, které by jim mohly pomoct dostat se do lepších zařízení v Řecku či v jiných zemích. A je pravda, že jednu dobu jsem se velmi intenzivně zabývala myšlenkou, že bych si jednoho chlapce adoptovala, i když jsem věděla, že to není kvůli politickým rozhodnutím možné, tak si myslím, že mi vlastně tato myšlenka hodně psychicky pomáhala.

Proč zrovna tohoto chlapce?

Tenhle kluk se těžce sebepoškozoval, někdy přišel i vícekrát týdně s řeznými ránami, i tak hlubokými, že je bylo třeba zašít. Byl to také jediný z mých pacientů, který uměl docela obstojně anglicky a odmítal překladatele, nechtěl, aby někdo jiný popisoval to, co mi chce říct. Nakonec se nám podařilo dostat jej do lepšího zařízení.

Možná intimní otázka, ale… jak často jste brečela?

Určitě mnohem víc než na misi v Jordánsku, protože nemůžete pomoct prakticky, nemáte žádné páky, abyste tomu klukovi sehnali alespoň stan. Jeden den jsem mu například dala přikrývku, a když přišel na druhý den, tak mi řekl, že mu ji vzali. Dala jsem mu aspoň izolační fólii, protože tam byla přes zimní měsíce opravdová zima.

Jak taková psychická praxe v utečeneckém táboře probíhá? Liší se něčím od klasických sezení?

Víceméně stejně, rozdíl byl v tom, že jsem pracovala s překladatelem, a v tom, že jsem se snažila každé sezení nějak ukončit, nenechávat věci otevřené, počítat s tím, že mi to dítě už nemusí znovu přijít. V Česku můžu mnohem více navazovat, daný problém nějakým způsobem rozdělat. I proto jsem velmi opatrně vstupovala do věcí souvisejících s traumatem, protože jsem se bála, abychom něco neotevřeli a dítě zůstalo neošetřené a někam nezmizelo. Můj pracovní přístup byl ale podobný, snažila jsem se je podpořit a hledat s nimi vnitřní zdroje, toho, co můžou mít ve vlastních rukou, co můžou ovlivnit.

Mluvila jste o sebepoškozování, šlo v táboře o častý jev?

Velmi často. Děti často mluvily o tom, že nevidí východisko z této situace a že by bylo lepší se zabít. Poškozovaly se také v souvislosti s myšlenkami na to, co zažily, ať už v jejich zemi, na cestě nebo přímo v táboře. Ty je trápily natolik, že je chtěly utlumit, snily o tom, že už nechtějí být, aby je ty myšlenky netrápily. A časté bylo nejen sebepoškozování, ale také pokusy o sebevraždu. Trápilo mě, že byly naše kapacity omezené a musely upřednostňovat ty, kteří na tom byli nejhůře. Například jeden chlapec velmi stál o naši pomoc, ale museli jsme jej zařadit do pořadníku níže. Do jeho čela se dostal až v moment, kdy se pokusil spáchat sebevraždu.

S čím dalším se děti v táboře potýkají?

Řada dětí měla zkušenosti s násilím, byly svědky bojů ve své zemi, zavraždili jim rodiče, unesli je, věznili, znásilňovali. Trpěly tak často poruchami spánku, nočními můrami, nemohly usínat, budily se ze spaní, pomočovaly se, měly panické ataky, trpěly nechutenstvím, úzkostmi a strachy.

Používala jste kromě kreslení ještě nějaké další, speciální metody?

Měla jsem například jednoho chlapce, který do tábora přišel sám, a myslel si, že se jeho rodina ztratila. Během naší spolupráce se ale dozvěděl, že byli zavraždění. Připravili jsme mu proto takovou zádušní mši v rámci jeho víry, aby věděl, že s ním na jeho rodinu myslíme a že se může takto se svou rodinou rozloučit. Měli jsme doporučený počet sezení, samozřejmě dle závažnosti obtíží, pracovala jsem od osmi do pěti a večer psala doma zprávy o dětech. S tímto chlapcem jsem ale ty hodiny výrazně překročila.

Měla jste někdy moment, kdy jste si řekla, že to už nedáte a prostě to zabalíte?

Neměla. Nejtěžší pro mě byly momenty, než začala koronovirová krize, a lokální obyvatelstvo začalo proti táboru protestovat. Dokonce přijeli ultrapravicoví fanatici, kteří útočili i na pracovníky neziskovek. Několik dní jsme kvůli tomu nemohli jít do práce, protože to nebylo bezpečné, a zatímco se tady spojíte s každým telefonem, tam jsme měli často jen domluvené další setkání. Bála jsem se, že když tam nebudeme, pacienty ztratíme, že to budou brát tak, že tam nejsme a nefungujeme.

Jaké je mateřství, rodina v táboře?

Strašně náročné. Vytvořila jsem tam podpůrnou skupinu pro matky, které byly často na výchovu samy, protože pokud manžela ještě měly, stál obrovské čekací fronty na všechno možné celý den. Nejvíce se trápily obrovskými pocity viny. Myslely si, že když odejdou ze země, kde je válka, že své děti ochrání. Nakonec se ale dostaly do podmínek, které si nedokázaly představit, a často měly pocit, že je to horší, než kdyby zůstaly v tom svém prostředí, které alespoň znaly. Měly výčitky svědomí, do čeho ty děti uvrhly a co jim způsobily. A to nemluvím o tom, že jsem tam měla matky, které byly například před očima dětí znásilněné.

Když česká vláda říká, že si nemůžeme vzít sirotky z utečeneckých táborů, jak to vnímáte?

Je to politické rozhodnutí, ale sama jsem se snažila podniknout aktivní kroky, aby to bylo možné. Neuvěřitelně mě bolí některé argumenty, proč to nejde, protože jsou hloupé a vycházející z neznalosti. Myslím si, že kdyby lidé věděli a viděli jen třetinu z toho, co tam ty děti zažívají, nemohli by takto rozhodnout. Mrzí mě, že je u nás spousta lidí i institucí, kteří by chtěli pomoct, ale skrze politické rozhodnutí je to neprůchozí. Nechápu, že nejsme v takové nouzi schopni nabídnout pomoc dětem, které nemají nikoho a nic. Nechápu, že tady není ani prostor pro diskuzi. 

Lidé se často bojí, že jsou takové děti z táborů agresivní, že je ta situace natolik ovlivnila, že se nebudou schopné zařadit.

Samozřejmě je to náročné, když takové děti za sebou mají to, co za sebou mají. Ale u nás také máme děti, které prošly náročnými životními situacemi, a snažíme se je podporovat a pomáhat jim. Tamní děti byly často velmi vděčné, a když se jejich situaci podařilo někam přesunout, například na pevninské Řecko, aniž by musely, leckdy se za mnou přišly rozloučit. To byly dojemné momenty. I dospívající tam byli často zpočátku nepřístupní, ale postupem času se mi přiblížili a začali mi důvěřovat, protože věděli, že o ně pečuju. Na péči a lásku reagují tyto děti podobně jako ty naše.

Mohlo by vás zajímat: Novinářka Lenka Klicperová o Kurdech