První, co na vašem stylu člověka zaujme, je barevnost. Přinesla jste si ji ze Španělska, kde jste několik let žila a dodnes pracujete? 

Nějakým způsobem to ve mně bylo vždycky. Pocházím z Luhačovic a odmalička mě inspirovala místní architektura, zejména díla Dušana Jurkoviče. Barevnost, kterou používal, mám dodnes nejraději. Pro jeho stavby jsou typické pastelové barvy a hodně sofistikované barevné kombinace. Takže si myslím, že lásku k barvám jsem v sobě měla odmala. A ještě musím dodat, že můj tatínek je malíř a také používá hodně výrazné barvy. 

Takže Španělsko na vás v tomhle ohledu nemělo vliv? 

Španělsko mě asi probudilo. Tady v Praze člověk hodně vyčnívá, když nosí barevné věci. A já jsem asi nikdy nebyla člověk, který chce úplně vyčnívat. A konkrétně třeba na vysoké škole jsem se naopak moc snažila zapadnout, aby na mně nebylo vidět, že jsem ta holka z Moravy. Vlastně jsem skoro první ročník vysoké školy nosila hlavně černou. Tím jsem se, myslím, hodně ztratila. Podvědomě jsem se snažila potlačit to, co mám ráda. Takže barvy jsem chtěla nosit vždycky a jen jsem potřebovala čas, abych si to mohla uvědomit. A ve Španělsku jsem měla větší pocit svobody. 

Věřím, že to není nějaký záměr být jiná nebo se odlišovat, že to vychází z vás… 

Nemůžu si pomoct, já mám prostě ty barvy ráda. Nemám nic proti černé barvě a výjimečně si klidně i něco černého na sebe vezmu, když mě daný kus zaujme.

Na Instagramu vás sleduje přes třicet tisíc lidí, což není málo. S jakými reakcemi na váš styl se setkáváte? 

Opravdu hodně lidí mi říká, že je inspiruje, že nenosím všechno jenom černé a že nemám ten minimalistický styl, který tady převládá. Moje kamarádka Viktorie mi řekla, že kvůli mně teď nosí víc barvy a že ji to moc baví. Moc mile mě to překvapuje. 

Prohlédnout grafiku "Vybíravým rodičům" vadila rychlá móda. Nabízí šaty i hračky, které dětem vydrží roky

A ptá se vás někdo z vašich sledujících na nějakou radu?

Mě se většinou ptají jenom na radu, jak mít dlouhé vlasy. To se mi často stává. Radu ohledně stylu po mně naštěstí nikdo moc nechce, protože nevím, jestli bych jim dokázala uspokojivě odpovědět, a nechci se stavět do pozice nějakého modního guru. Cílem našeho života není najít si nějaký styl. Nechci někoho poučovat o stylu a nerada celkově hodnotím, jak se lidé oblékají. Ale sama mám ráda takové praktické rady. Třeba uklidit si ve skříni, dát pryč věci, které člověk nenosí, podle mě je dobrá praktická rada, aby si člověk udělal nástěnku na Pinterestu. Je dobré vidět všechno, co se mi líbí, na jednom místě. Dokud si člověk nevyjasní, co má vlastně rád, bude pořád utrácet za věci, které bude nosit málo, nebo vůbec.

Při pohledu na váš Instagram jsem si řekla, že musíte mít hodně oblečení. Jak to je?

Je to tak. A mám i oblečení, které nepotřebuju a neunosím ho tak, jak bych měla. Můj šatník má daleko do ideálu udržitelného šatníku. Nejsem na to pyšná. Teď třeba díky Instagramu dostávám i hodně dárků. Většinou se snažím být zodpovědná a přijímat pouze ty, které vynosím. Hodně věcí ale posílám dál. Teď jsem začala dělat pravidelně sekáče pro kamarádky. Vlastně nerada vlastním moc věcí. Je to pro mě trošku morální konflikt, protože nechci úplně podporovat slepý konzumerismus, ale zároveň jsem si vědomá toho, že to trochu dělám. Vlastním třeba pět zimních kabátů, člověku ale samozřejmě stačí dva. 

Marie Absolonová

• Pochází z Luhačovic a navrhování obuvi se věnuje od 16 let 
• Z víceletého gymnázia přešla na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde začala studovat design obuvi
• Poté vystudovala obor Design oděvu a obuvi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze
• Navrhuje dámské a dětské boty pro španělskou značku Camper, která má sídlo na Mallorce, kde Marie několik let žila, než se s rodinou vrátila zpět do Prahy

Takže to množství oblečení vnímáte jako problém?

Ano, ale snažím se to vyvažovat tím, že v první řadě přijímám dary pouze od značek, které jsou udržitelné. To je moje zásada, nikdy nenosím nic od žádné "fast fashion" značky. Sama jsem si už 10 let nekoupila nic z nějakého velkého módního řetězce. Když si něco pořídím, tak je to vždycky od nějaké malé značky. A nakupuji relativně málo. Když už nakupuju, tak je to něco hodně konkrétního, po čem koukám třeba půl roku.

Styl se utváří po generace

Hodně lidí se kouká na módu a oblékání jako na něco povrchního. Nechtějí to vlastně vůbec řešit…

Hondě nad tím přemýšlím. Jak moc to vlastně řešit? To, co máme na sobě, nás hodně ovlivňuje emocionálně, ať chceme nebo ne. Je důležité, jak se v tom daném oblečení cítíme. Ale tím neříkám, že by měl každý řešit styl a oblečení. Hlavní je, aby se člověk zkrátka cítil dobře, když vyjde ven z domu. Není mu horko ani zima a vypadá tak, že to nějak souzní s tím, jak se cítí. Někdy je pro mě vlastně těžké toho docílit. Když si obleču něco, v čem se úplně necítím, tak o tom chtě nechtě ten den víc přemýšlím.  

V každém případě váš barevný styl oblékání není v Česku obvyklý. U nás je pořád ještě běžnější minimalismus nebo sportovní styl. Vy máte srovnání se zahraničím. Proč myslíte, že je to u nás jinak než ve Španělsku, Itálii nebo třeba Francii? 

Já si myslím, že styl se buduje po generace. Je to kulturní kapitál. Pro Italy je asi zkrátka kulturně přijatelnější nad módou víc přemýšlet. Nebojí se nosit výraznější věci. Nechci ale, aby to působilo tak, že si myslím, že Češi jsou v oblékání nebo módě horší nebo nudnější. Já to takhle úplně nevnímám. Spíš módu opravdu vnímáme tak, že je to něco povrchnějšího, ale řekla bych, že se to pomalu mění. Nerada zobecňuji, ale určitě se to posouvá. 

Prohlédnout grafiku I máma si může plnit sny. Byla manažerkou, teď vyrábí povlečení s motivy českého lesa

Máte nějaký názor na to, co by se tedy muselo změnit, aby móda byla u nás o trochu důležitější? Podobně jako je třeba u Italů? 

Jenom čas. Myslím, že je vlastně zajímavé, že i vy jste sama před chvílí tuhle myšlenku vyjádřila. Že se na módu někdo dívá jako na něco povrchního, čím by se neměl moc zabývat. Tak mě teď napadá, jestli by se takové myšlenky honily v hlavě nějaké italské slečny? Měla by vůbec takové výčitky? Myslím si, že spíš ne, protože její máma se tím zabývala a její babička taky. U nás máme možná ten stud zakořeněný hluboko. Sama se dodnes někdy potýkám s lehkými výčitkami, jestli se nezabývám něčím povrchním. 

Boty a život na Mallorce

Pracujete jako designérka obuvi pro velkou rodinnou firmu na Mallorce. Proč jste se nezaměřila na oblečení, ale na boty?

Původně jsem chtěla studovat oděv, ale můj tatínek, který učí na Střední umělecké škole v Uherském Hradišti grafiku a malbu, mi poradil, abych zkusila radši design obuvi, že mu to přijde originální. A měla jsem štěstí, že jsem si tu obuv nakonec vybrala. Na vysoké jsem pak málem propadla ze střihu. Mám daleko větší smysl pro detail.  

Dá se říct, kolik bot ročně navrhnete? 

Ano, ale zase záleží na tom, jestli pracujete na návrhu konceptu té obuvi od začátku až do posledního detailu. Anebo, jestli už pracuje s nějakým základem, například s hotovým podpatkem, hotovou podešví, formou nebo kopytem a vymýšlíte k tomu jenom svršky, tedy vnější podobu boty. Nebo také můžete jenom vymýšlet barevné kombinace, potisk nebo dodělávat nějaký detail. Takže kdybyste se zeptala, kolik úplně nových konceptů udělám za rok, tak bych odpověděla, že třeba dva. Samozřejmě všechno je to týmová práce, a kdybych do toho zařadila i ty boty, u kterých dodělám třeba jenom výšivku, tak bych mohla říct, že jich ročně udělám okolo stovky. 

Vstoupit do galerie | 22 Nově otevřená Sláva! nabízí oblečení mladých značek

Práci tedy máte na Mallorce, předtím jste tam i žila?

Šest let. Žila jsem na Mallorce s manželem a dcerou, která se tam narodila, a pak jsme se v roce 2020 přestěhovali do Prahy. Pandemie naše rozhodnutí urychlila, ale my jsme nikdy neplánovali, že tam zůstaneme. Spíš se z nějakého roku a půl na Mallorce stalo šest let, člověk ani neví jak. I když to tam milujeme. 

Na Mallorce ale spolupracujete ještě s jednou místní značkou…

Se značkou Accidente con flores vyrábím boty. Je to spíš přátelská spolupráce. Líbí se mi způsob, jakým její zakladatelé přistupují k designu. Dbají na udržitelnost a podporu lokální komunity. Oblečení i boty se vyrábí na ostrově ve spolupráci s místními řemeslníky a s použitím lokálních materiálů. 

Podařilo se vám navrhnout svoje vysněné boty?

Nevím, jestli bych je pojmenovala jako vysněné, ale podařilo se mi navrhnout boty, které jsem ráda nosila a nosila je ráda i moje máma, a to je podle mě víc, než co si asi můžu přát.