"Lidé mají tendenci dělit emoce na dobré a špatné, ale všechny mají svůj význam a patří do našeho života," říká dětská a školní psycholožka Tereza Pojmanová Pandadis. Vztek, smutek nebo strach častou vedou k slzám, obzvláště u malých dětí, které ještě neumí vlastní emoce regulovat. Pokud dítě v záchvatu jedné z nich rodiče udeří, aby pláč nebo chování, které společnost považuje za nepřijatelné, zastavili, nedávají dětem možnost si emoce uvědomit a prožít je. 

To má přitom podle expertů zásadní vliv na jejich emoční inteligenci a psychosociální vývoj. Pokud děti pocity pravidelně potlačují ze strachu z bolestivých fyzických trestů, nejenže se s nimi nikdy nenaučí správně pracovat, ale může se stát, že v dospělosti se nahromaděná frustrace projeví třeba v podobě psychosomatických obtíží.

"Emoce a jejich projevy u dítěte nemůžeme zastavit, a pokud na ně reagujeme a chováme se tak, že je dítě nemůže správně procítit, ovlivňujeme jejich budoucí fyzické zvládání stresu, a dokonce i imunitu," tvrdí psychoterapeut Jan Vávra z Rodičovské posilovny s tím, že i pouhé pojmenování emocí, které dítě zrovna prožívá, může pomoci snížit stres a podílet se na duševním zdraví.

Obzvlášť intenzivním obdobím prožívání emocí je batolecí věk, kdy se dítě podle Šárky Mikové, autorky knihy Milovat nestačí, odpoutává od matky a objevuje svou osobnost, kterou chce prosadit vším, co dělá. Když se mu to nedaří nebo mu v tom okolí brání, vzniká frustrace, na kterou přirozeně reaguje vztekem. 

"Právě tuto emoci rodiče u dítěte nejhůře zvládají, ačkoli hraje klíčovou roli ve vývoji dítěte," říká Miková, "a to proto, že rodiče děsí, když má dítě ve vzteku chuť bouchat. Bojí se, co z tak agresivního dítěte vyroste. Mohou také pochybovat, zda jsou dobrými rodiči, když nedokážou vzteklé dítě uklidnit." 

Podle Mikové tak není vůbec překvapivé, že se většina rodičů snaží vztek dítěte rychle zastavit. A právě rychlým, ale krátkodobým řešením nepříjemné situace je použití fyzického trestu. "Na vztekající se dítě se také mnoho rodičů zlobí. Ono ale nepotřebuje odsoudit, potřebuje pomoc s usměrněním vlastního vzteku, kterého ještě samo není schopno," dodává. 

Co dělat, když děti bít nechcete 

V první řadě si rodiče musí uvědomit, co vlastně od svých dětí očekávají. Že se podělí o nejoblíbenější hračky? Že je nebudou přerušovat při konverzaci? Že budou tiše ťapat obchodem při nakupování? Často jde o chování, k němuž lze dospět až v určitém věku a po letech zkušeností. 

Když očekávání rodiče sníží, podaří se jim možná mnoha neshodám s dětmi předejít. Na nákup však rodiče dítě často vzít musí a ne vždy probíhá podle jejich představ. Důležitá je samotná příprava dítěte na to, co jej čeká. Rodiče jej mohou upozornit, že půjdou do obchodu, dovolit mu vybrat si jednu věc a dopředu připomenout, jak by se mělo při nákupu chovat. Je také možné si připravit pár úkolů, s nimiž může dítě při nákupu pomáhat. 

Pokud potomek i tak začne v obchodě projevovat nespokojenost, měli by rodiče vědět, že to je v dětském věku zcela normální a zkusit se oprostit od pohoršených pohledů okolí. "V Česku rodiče často při neshodách s dětmi cítí z okolí tlak na to, aby je udeřili a situaci rychle zklidnili," říká Magdalena Černá z Centra Locika s tím, že například ve Švédsku, kde jsou fyzické tresty považované za nepřijatelné, by se kolemjdoucí naopak zhrozili, kdyby třeba k facce došlo. 

Pokud chtějí rodiče situaci zvládnout bez plácnutí, měli by podle odborníků nejprve zkusit uklidnit sami sebe. Jan Vávra zmiňuje takzvaný první efekt emocí, které bývají nakažlivé. To potvrzuje i Šárka Miková: "Naše vlastní emoce vyvolávají v mozku dítěte stresovou reakci, která jeho pocity nadále prodlužuje." 

Radí rodičům několikrát se nadechnout, klidně si rychle napočítat do deseti a nebát se reakce dítěte, které může vyjádřit i nenávist. "V takové chvíli je zásadní nezačít dítěti vysvětlovat důvody, proč jste mu například v něčem zabránili, nebo ho přesvědčovat o tom, že nemá pravdu," dodává. 

Po vlastním zklidnění mohou rodiče upřít pozornost na dítě. Důležité je přistupovat k potomkovi s láskou a trpělivostí. Ideální je navázat s ním emoční kontakt, tedy snížit tělo do jeho úrovně tak, aby mu viděli do očí, a případně se ho dotknout. "Doporučuji přijmout pocity dítěte a nahlas je pojmenovat," říká dětská psychoterapeutka Kateřina Novotná z Akademie rodičovství, "používejte druhou osobu a oznamovací věty. Například: Vidím, že jsi smutná, máš vztek, že nemůžeš sníst další rohlík. Už pojmenování emocí může záchvat zkrátit. Pokud vás dítě vnímá, můžete je zkusit podpořit, zeptat se, co by mu pomohlo." 

Tereza Pojmanová Pandadis pak ještě přidává formulku 'Tuhle situaci spolu určitě zvládneme': "Tím mu předáváme informaci, že emoci uznáváme a zároveň jsme nablízku pro případ, že nás bude potřebovat. Určitě bychom se měli vyvarovat vět, které dítě poníží a donutí ho cítit se špatně."

Když má dítě chuť ubližovat 

Ve chvíli, kdy dítě začne trhat obaly od sladkostí a házet s nimi po pokladně, za kterou se tvoří fronta, je jasné, že bude potřeba zasáhnout rázněji. Pokud je emoční záchvat velký, může být vhodné vzít dítě do náručí a přesunout se na klidnější místo. "Rodičům se tak sníží stres z reakcí druhých, čímž zklidníme i dítě," radí Jan Vávra. "Pátrejte po potřebách potomka. Není přesycené podněty nebo se naopak nudí? Není hladové a unavené? Snažte se dítěti spíš pomoct, než ho trestat." 

Když je stresová reakce tak silná, že má dítě chuť ublížit ostatním, nebo dokonce sobě, a již ani nevnímá, co říkáme, shodují se experti v tom, že je nutné jemně, ale důrazně těmto projevům zamezit a ohrožení zastavit. "Nejdřív je nutné zajistit bezpečí pro všechny zúčastněné. Je potřeba ihned zasáhnout klidně i fyzicky ve smyslu, že dítě podržím a zastavím do doby, než budu mít jistotu, že mám situaci pod kontrolou," doporučuje Tereza Pojmanová Pandadis. "Můžeme vyjádřit pochopení pro jeho pocity, ale upozornit, že ho nenecháme nikomu ubližovat, ani sobě," radí ještě Jan Vávra. 

Podle Kateřiny Novotné jde o jasné vymezení hranic: "To by mělo platit i pro dospělé. To, že je rodič rozzlobený, je v pořádku, ale nemůže dítě bít, křičet na něj nebo ho ponižovat. Děti se totiž od dospělých zároveň učí, jak situaci zvládat." Ve chvíli silné stresové reakce musí podle Šárky Mikové nastat také senzomotorická regulace. "Je potřeba aktivovat smyslové senzory v kůži. Některým dětem pomáhá stimulace v oblasti úst, třeba pití z lahve. A to se nebavíme jen o batolatech, ale i o školních dětech," říká s tím, že doma mohu zafungovat také různé senzorické míčky nebo kousátka. 

Není žádná ostuda, když rodičům nervy ujedou. Pokud dítě zastavili příkře nebo metodou, která jej bolela, nebo na něj hlasitě křičeli kvůli vlastním pocitům ohrožení nebo studu, je podle Jana Vávry dobré vědět, že každému rodiči se to stává. Spolu s Terezou Pojmanovou Pandadis podtrhují téma tím, že každá špatně zvládnutá situace může být příležitost, jak si popovídat a přiblížit se k sobě blíž. 

Psycholožka upozorňuje: "Překvapivě už velmi malé děti dokážou dobře reagovat na otevřenost rodičů, díky které se vzájemně emočně přiblíží. Když se dítě uklidní, můžeme se s odstupem k situaci vrátit a doptat se, co se vlastně stalo. Můžeme se zajímat o to, co ho rozčílilo, jak se v tu chvíli cítilo, jak jsme se cítili my, co bychom v tu chvíli potřebovali a příště mohli udělat jinak." 

Psychoterapeut Jan Vávra s ní souhlasí: "Popište, co se dělo, vaším pohledem a co jste prožívali. Pokud třeba brečelo, když jste ho ráno nechali ve školce, vraťte se k situaci odpoledne. Ráno mě mrzelo, že jsi plakalo a já šel pryč. Jaké to bylo? Řekni mi o tom něco. Co bychom mohli zítra udělat, aby to bylo lepší? Co kdybys mi zamávalo z okna, až budu odcházet?"

Co přináší potlačování emocí

Je normální, že děti mají někdy jiné představy o tom, co chtějí, než rodiče. A mají na to právo, jsou koneckonců stále lidskými bytostmi. Pokud rodičům přijde, že se dítě vzteká kvůli maličkostem, měli by si uvědomit, že pro děti často daný problém představuje celý jejich svět. Ztráta oblíbené panenky, odchod z hřiště nebo zákaz další sušenky je v tu chvíli to jediné, co řeší. A zároveň se s pocity frustrace teprve učí zacházet. Pokud jejich emoce budou rodiče zpochybňovat a brát na lehkou váhu, o to víc budou mít děti potřebu být viděny a slyšeny a začnou se do víru emocí zamotávat. 

Pokud pak za emoce děti rodiče trestají, předávají jim tím podle Terezy Pojmanové Pandadis mezi řádky pocit, že to, jak se cítí, je špatně, že ony jsou špatné. "Pokud se tento vzorec bude dlouhodobě opakovat, vychovají rodiče z potomka jedince, který si nebude jistý sám sebou, bude o sobě pochybovat a pravděpodobně bude mít v budoucnu problémy v mezilidských vztazích," říká Pojmanová Pandadis s tím, že pokud se děti naučí uvědomovat si a pojmenovávat vlastní emoce, mají velkou šanci, že i v dospělosti zůstanou v takzvaném kontaktu sami se sebou. A lépe se také dokážou vcítit do druhých. "Konkrétním příkladem může být i schopnost otevřené a citlivé komunikace v partnerském vztahu, se kterou má spousta lidí v dospělosti problém," dodává. 

Trestání dětí za projevy a prožívání emocí má vliv na jejich sebehodnotu, pochopení ze strany rodičů vytváří v útlém dětství nutné základy pro její zdravé utváření. Kateřina Novotná zdůrazňuje, že děti obvykle z nemožnosti prožívat emoce zažívají vinu a stud a to jsou další pocity, které jsou vnímány jako nežádoucí: "Dítě se odpojuje samo od sebe, přestává věřit samo sobě a čeká až někdo z venku řekne, jak to má být správně. Učí se potlačovat negativní emoce, ale ty mají tendenci se somatizovat, zvyšují úzkostnost, depresivitu či plačtivost."