Kdybych to vzala jako Werich ve Fimfáru, řekla bych si: "Co je na těch Drážďanech tak dráždivého? Je na nich vůbec něco dráždivého?" 

S jistotou můžu říct, že do roku 1945 tomu tak rozhodně bylo. Polabská Florencie, německá perla, nádherné zelené město pulzující životem. Tedy do chvíle, než se spojenci rozhodli, že si zahrají na moralizátory a řekli si, že by byl vlastně super nápad, kdyby nadpoloviční většinu Drážďan srovnali se zemí. 

Když jsem loni poprvé přijela do Drážďan v rámci nácviku představení s bratry Bubeníčky, byla jsem unesena vzdušností, prostorností a zároveň mírnou ospalostí, kterou se město nyní pyšní. Asi mě to mělo trknout, ale já jsem si pár dní jen bloumala po městě, zkoumala památky, přemýšlela nad tím, proč je jich tak strašně málo, až mi to došlo. Začala jsem pátrat a při prohlížení fotografií opravdu nádherných předválečných Dráždan se mi chtělo brečet. Vlastně ne jen chtělo, já jsem brečela jak želva, když jsem při osahávání neskutečné Frauenkirche katedrály (kterou dokončili teprve před deseti lety) viděla, jak málo z toho původního zbylo. Stejně jako jsem řvala při návštěvě historického Gdaňsku. Klobouk dolů před pány restaurátory. Jen tak mimochodem, je třeba si uvědomit, že tohle je současná realita, tohle se pořád děje! Zničená města, zničené rodiny, zničené životy. 

Ale vrátím se k Dražďanům. Ráda bych vypíchla tři místa. V čem mě toto město opravdu zaujalo, je jeho atmosféra. Opravdu jsem při jeho procházení měla pocit, jako by si Praha s Berlínem udělali mimino. Plus ten pocit absolutního klidu a pohody, která celým městem pluje. Jeho historické centrum, nebo spíš to, co z něj zbylo, křičí: Praháááá. 

Jen si sednout na rohu u zrekonstruované Semperoper a dát si svíčkovou se šesti, než si uvědomíte, že to Praha není. Na každém rohu muzikanti vyhrávají jak o život, krásné pěstěné parky a atmosféra ‚Starého města‘, ze kterého, když přejdete most, dorazíte na obrovské prostranství kolem řeky, kde si drážďanští užívají pohodu. Bohužel je to další smutný ukazatel toho, jak velké toto město bylo, protože tam, kde je nyní velký lán měkoučké trávy lemovaný stánky s občerstvením, bývaly krásné měšťanské domy. 

Hned u hlavního mostu do historického centra je obří venkovní scéna, kam se chodí na koncerty a promítání filmů. A že jsou všeobecně místní lide opravdu velmi naučení na kulturu, chodí poctivě a pravidelně. V tom bychom se od nich mohli učit. Za poznámku rozhodně stojí fakt, že se v Drážďanech odehrává spoustu zajímavých výstav, které ani přes to, že je Praha díky nové dálnici coby kamenem dohodil, do Prahy už nějak nezvládnou doputovat. 

Druhá část, kde jsem strávila asi týden svého pobytu, byl Neustadt, aneb, jak tomu místní (a nejen oni) rádi říkají, Malý Berlín. Je třeba dodat, že všude, kde jsem bydlela, ať už to byla artist residence, či Airbnb, bylo ubytování absolutně "pintlich". Co naplat, u nás se sice Němci často chovají nepřístojně, ale doma, tam to mají všechno ukázkové. Neustadt je mikročtvrť plná graffiti, bister, shisha kuřáren, venkovního sezení a fousatých hipsterů cucajících maté. Vřele doporučuji navštívit například vnitrobklokovou restauraci Raskolnikoff. 

Mimochodem, vyzdobené vnitrobloky jsou specialitou této čtvrti, procházka jimi je kolikrát záživnější, než procházka po hlavní strasse. A ta místní zmrzlina! Navštivte Pau Pau. Jen malé přátelské varování - všude je lepší mít hotovost. Naše karty moc rádi nemají, většinou ani nefungují, a to včetně velkých obchodů s potravinami. Ušetřete si to překvapení, které potkalo mě. 

Třetí čtvrť, ve které jsem strávila vlastně nejvíc času a která mě nejvíc dojímá, je Hellerau. Zahradní mikročtvrť z roku 1909 pro dělníky oddělená od centra, kde má člověk pocit, že je ve městečku pro skřítky. Když jedete z centra, odbočíte v jeden moment doleva, projedete lesem a najednou jste tam, v oblasti, kde vládne dokonalá maloměstská architektura, uchráněná před bombardováním spojenců. 

Pikantní na tom je, že přímo uprostřed najdete restauraci Praha. Trochu bizár, ale co už. Hellerau dominuje unikátní neoantické divadlo věnované modernímu baletu, ve kterém jsme nacvičovali a vystupovali. Původně jsem si myslela, že se jedná o kousek nazi architektury, ale byla jsem vyvedena z omylu, jedná se o stavbu z roku 1911, která má velmi barevnou historii. Původně sloužila jako centrum moderního tance, poté ji obsadili nacisté a po nich Rusové. Naštěstí od roku 2007 se tam opět pravidelně odehrávají vynikající představení a pořádají výstavy. Další důvod, proč toto místo navštívit. 

Asi bych vám doporučila navštívit toto město na začátku jara či v období babího léta. To si nejvíce užijete atmosféru ospalého městečka, kde to nejlepší, co můžete udělat, je dát si kulturu a pak se vyvalit na dece u řeky spolu s domorodci. 

Na závěr upozornění pro pejskaře, narozdíl od Berlína jsou zde dosti tvrdí. Sasové jsou prostě bohužel mírně úzkoprsí a nemají moc rádi, když vaši pejsci pobíhají navolno. I uprostřed pole.