Helleborus niger
Lidové názvy: zimní růže, Kristova růže, čemerka, černý kořen, černý elebor, černé koření, kejchavičné koření aj.
Čeleď: pryskyřníkovité
Čemeřice černá je smrtelně jedovatou rostlinou, která však svými nápadnými květy zdobí mnoho zahrad. Zatímco v minulosti byla symbolem síly a vitality, dokonce se využívala v tradičním léčitelství, dnes je uctívána především pro svoji krásu. Její květy se objevují často ještě před samotným kalendářním jarem, i proto si čemeřice vysloužila označení „zimní růže“.
Popis rostliny
Čemeřice černá je nízkou vytrvalou bylinou. Dorůstá do výšky od 15 do 30 cm.
Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, kožovité. Dlanitě se dělí na několik úkrojků vejčitého tvaru s pilovitým okrajem. Zatímco přízemní listy jsou tmavě zelené, lodyžní listy jsou světlejší. Na rozdíl od přízemních listů jsou lodyžní listy celistvé, mají vejčitý tvar.
Čemeřice černá patří k prvním květům v roce. U nás vykvétá nejčastěji v únoru, dle počasí i dříve. Oblé, dužnaté, někdy červeně tečkované lodyhy vynáší květy o velikosti až 10 cm v průměru. Pět zvětšených kališních lístků má vzhled koruny. Jsou bílé až žlutozelené, později mohou lehce růžovět. Květ zdobí nespočet sytě žlutých tyčinek. Plodem je měchýřek.
Rostlina má krátký, ale silný podzemní oddenek. Druhové jméno rostliny odkazuje právě na černou barvu oddenku. Rodové jméno čemeřice pochází ze staroslovanského „čemer“ s významem „jed“.
Původ a výskyt
Domovem čemeřice je jižní Evropa (východní Alpy, Apeniny, Dinaridy, Karpaty) a východní Asie. Již ve starověku zplaněla také ve střední a západní Evropě. Dnes patří v mnoha evropských zemích ke chráněným rostlinám, například v Německu a Rakousku. Také u nás je zřídka k vidění, zplaňuje mj. na Českomoravské vrchovině, ale považuje se zejména za zahradní rostlinu.
Čemeřice černá roste v kamenitých půdách s dostatkem vápníku a humusu. Daří se jí ve vyšších polohách, na zastíněných místech. Najdeme ji především v blízkosti smíšených lesů, na křovinatých stráních, skalnatých svazích apod.
Pěstování
Čemeřice černá se v současnosti s oblibou pěstuje na mnoha zahradách. Hodí se zejména do skalek. Oceňovány jsou její něžné květy s jemnou vůní, které zdobí zahradu po dlouhou dobu. Barevný kalich totiž na rostlině zůstává i po odkvětu, postupně jen mění barvu, aby zkrášloval tobolku s plody.
Čemeřice dnes existuje v mnoha kultivarech. Některé odrůdy dokonce vykvétají až pozdě na podzim. K dispozici jsou také plnokvěté variace nebo různé barevné kultivary s citronově žlutými, červenými, fialovými květy aj.
Čemeřice se množí se semen, která je třeba vysévat co nejdříve po dozrání. Rostlina se však vyvíjí velmi pomalu, poprvé kvete až čtvrtým rokem. Lze ji množit i dělením oddenků rostlin starších pěti let, nejlépe na jaře.
Někdy se pěstuje i jako hrnková rostlina. Nachází uplatnění i v květinových vazbách.
Nebezpečná magie
Všechny druhy čemeřice obsahují smrtelně nebezpečné glykosidy. Největší koncentrace toxických látek je v semenech a oddenku rostliny. Otrava se projevuje sliněním, zvracením, zažívacími problémy. Provází ji rozšíření zorniček, závratě, posléze bezvědomí. Obsažené látky způsobují srdeční arytmie až zástavu srdce, jsou neurotoxické. Přesto byla rostlina již ve starém Řecku užívána jako lék, například proti stavům hysterie. Její sbírání přitom bylo spojeno s magickými rituály. V minulosti byla symbolem síly, mj. se vysazovala do vinohradů, aby její síla přešla do vína.
Oddenek čemeřice dříve sloužil v lidovém léčitelství jako lék pro podporu srdeční činnosti nebo močopudný prostředek. Sloužil k vyhánění parazitů z těla, proti svrabu nebo vším. Vně měl hojit různá kožní onemocnění. Užíval se také v podobě šňupacího prášku. Kvůli vysoké toxicitě rostliny se však její léčebné vlastnosti dnes nevyužívají a rozhodně ji v léčitelství nedoporučujeme.