Psaní funguje jako erudovaná výmluva, proč zrovna nemohu teď, když píšu tento zásadní blog a používám stejnou abecedu jako Albert Einstein při psaní článku O elektrodynamice pohyblivých těles v roce 1905, pomoci dětem vybarvovat pastelkami nějaké triviální matematické hady.

Ano, psaní v mém případě bolí méně než skutečně přidat ruku k dílu. Ví to o mně moje žena, tuší to moje děti a teď to máte i vy černé na bílém. Psaní článku jsem si nakonec ospravedlnil jako šanci zamyslet se nad tím, co při výchově dělám, co nedělám, co bych měl dělat, co bych mohl dělat a rozhodně neměl dělat. Jako příležitost být lepším člověkem.

Pojďme si to rozjímání nejprv strukturovat, aby to mělo řád a směr. Což se jednoduše nechat vést pořadím slov v názvu příspěvku?

Výchova

V cizích jazycích často slyšíme něco jako educatio. Původně latinské slovo, stejně jako před ním řecké paidagein, v podstatě značí, že dítko vytahujete z louže. Někam ho vedete, jako pejska na vodítku. V češtině ale máme výchovu. Hezky si neznalé děťátko chováme a při tom ho jemně popostrkujeme do vyšších intelektuálních sfér. Vychováváme. Není to krásné?

Tomáš Studeník

• Radikální inovátor a zakladatel FuckUp Nights Prague.
• Organizuje inovační maratony CEE Hacks, kde studenti celého světa řeší problémy v nejrůznějších oblastech. 
• Je hrdým ambasadorem projektu Zálohujme.cz.
• Šéfuje konzultační společnosti Insane Business Ideas a jako kreativní ředitel působí v digitálním butiku Confidence Digital.
• Spolupracuje také s vládními organizacemi Czechinvest, Technologická agentura ČR nebo European Space Agency.
• V roce 2014 představil v ČR zábavně-naučný formát FuckUp Nights, kde se veřejně sdílí neúspěchy v byznysu a životě.
• V roce 2018 vydal Velkou knihu fuckupů s nejlepšími příběhy nezdarů.

Když se mě zeptáte, kterému etymologickému stylu dávám při výchově přednost, tak ani jednomu. Když se pokouším své dcery dotáhnout k porozumění, jak funguje samořídicí auto, tak to rvu seč mi síly stačí, a prostě nedokážu vysvětlit, že tam nemusí sedět žádný robůtek, ale že to auto řídí neviditelné neuronové sítě, kde běhají elektrony. A při tom je to tak prosté, že? Bez zdaru končí i moje pokusy s jemným chovem. Začnu zlehýnka, prostým Rutherford-Bohrovým modelem atomu a … lup ho, tati můžeme si radši hrát na mobilech?

Dívka

Moje holky mají sedm, deset, patnáct a sedmnáct let. Druzí mně blahopřejí nebo mě litují, ale většinou si jen tak povzdechnou: "To máš doma pěknej babinec." Babinec já ale rozhodně doma nemám. Přátelé, já mám ráj. Holky jsou pro chlapa nejlepší životní terapií. Zaprvé, nechtějí vás zabít ani vykastrovat. Většinou chtějí obejmout nebo dovádět. Zadruhé, jsou čistotné a pořádkumilovné. Nikdo vám doma nesmrdí. Zatřetí, až dosáhnou správného věku, začnou si domů vodit ty správné kamarádky. OMG, American Beauty.

Sláva mužům, kterým žena vládne. Mám za to, že po macho století dvacátém, které vyvraždilo miliony a obklopilo nás doma věcma k ničemu, přichází konečně století žen. Ukazuje se, že síla, centralizace, hierarchie, nařízení, příkazy a další egoistické principy jsou pojmy minulosti. Holky jsou lepší v spolupráci, vedení lidí, multitaskingu, péči a vůbec v projektech, ve kterých jde o něco podstatného, o druhé, o planetu. Novodobým Ježíšem je Greta. Srovnejte se s tím, chlapi. 

Oči

Proč by měla být výchova jiná pohledem muže? Proč žijeme v představě, že muž má na přípravu dětí na budoucnost jiný názor než žena? Jednak jsou moje oči po operacích šedého zákalu mizerné a potom výchova vyžaduje od rodičů stejný kurz. Někde jsem sice četl, že muž je ve vztahu od toho, aby bořil řád, který žena vytváří, ale nejsem si jist, že to platí i směrem k dětem. Nemůžeme si dost dobře s partnerem rozdat služby, dnes vychováváme podle tebe a zítra zas podle mě stejným způsobem, jako si rozdělujeme službu na nádobí.

Výchova dnes více než jindy se stává domácí záležitostí. A vyžaduje, aby se také doma pekla. U jednoho válu. S dětmi. Ať se učí rozhodovat o své budoucnosti, o svém budoucím já. Výchova by měla být výsledkem diskuse, tedy spíše jazyků než pohledů nebo očí. 

Otec

Otec? Mně se hned vybaví praotec. Někdo, kdo žije jen v bájích a pověstech. Dcery mi říkají ocet. A není to od věci. Domů se vracím unavený, naštvaný, kyselý. Prostě ocet. Jako otec navíc žiji v temnu nad propastí. Vůbec netuším, co bych měl své dcery o životě naučit, co jim předat. Sám jsem neporozuměl doteď ničemu. Zmítám se na chatrné bárce v širém oceánu absurdna. A tak aspoň píšu blogy, dělám jim palačinky a blbosti.