Každá země řeší distanční výuku trochu jinak. V Kuvajtu, kde momentálně pracuju jako učitelka na Nottingham British School, jsme ze začátku, tak jako všude na světě, vůbec netušili, jak dlouho bude tahle pandemie trvat. Když jsme v březnu oficiálně zahájili distanční vzdělávání, myslela jsem si, že se do konce školního roku školy otevřou a děti si přijdou alespoň pro vysvědčení. Mýlila jsem se. Svou třídu jsem před prázdninami neviděla a nový školní rok začal opět on-line. Děti, které nově učím, nemám tak šanci vůbec poznat. 

Na konci února, kdy počet nakažených v Kuvajtu stoupal, se ministerstvo školství rozhodlo uzavřít všechny školy na dva týdny. Nejdříve nás zaměstnavatelé ujišťovali, že se školy brzy otevřou, ale nařízení vlády se během pár dní rychle proměňovala. Dvanáctého března pak kuvajtská vláda uzavřela všechny školy a uzávěrka trvá do dnešního dne. Nikdo netuší, kdy místní vláda dětem opět umožní návrat do školních lavic. 

Scéna jako z filmu z budoucnosti

Pracuji už třetím rokem na britské základní škole v Kuvajtu. Učitelé tady každý rok učí ten samý ročník, nepostupují se svou třídou dál, tak jako tomu bývá v Česku. Jsem třídní učitelka šesťáků, což je třída, která má naposledy během studia stejného učitele na všechny předměty. Já zde učím angličtinu, vědu (něco na způsob přírodopisu a fyziky) a humanitní předměty. Letošní začátek školního roku byl pro mě ale zásadně ojedinělý - poznat a seznámit se se svými žáky jen přes obrazovku svého notebooku byla pro mě tak trochu scéna vystřižená z filmu z budoucnosti. 

Přestože se v celém Kuvajtu na konci června po více než třech měsících znovuotevřely nákupní centra, restaurace, kavárny a veřejné parky, distanční vzdělávání v zemích Perského zálivu pořád přetrvává.

Vím, že něco podobného zažívají učitelé jak v Česku, tak po celém světě. Jelikož oba mí rodiče pracují na základní škole, můžeme navzájem porovnávat naše zkušenosti. Podle jejich slov se každá škola nejspíš snažila dlouhou dobu přijít na to, co učitelům a žákům nejvíce vyhovuje. Řada učitelů navíc měla z výuky na dálku strach a mnoho škol mělo s touto formou výuky potíže. Někteří žáci či i samotní učitelé neměli doma dostatečné vybavení tak, aby výuka mohla probíhat on-line. Vzniklo proto množství platforem s cílem pomoci školám, žákům i studentům a každý učitel využíval jinou platformu a mnohdy nebyla, oproti situaci na kuvajtských školách, stanovená přesná pravidla. 

Vyučování probíhá celý den, někdy končí až k večeru

V Kuvajtu to je jiné. Je zde kolem 1300 státních a soukromých škol a většina z nich okamžitě přistoupila na on-line vzdělávání, ale každá trochu jiným způsobem. V každém případě se muselo vždy jednat o výukový program, se kterým byli seznámení rodiče, děti i všichni učitelé. Konkrétně naše škola zakoupila vzdělávací platformu Edunation a hned v březnu vyškolila všechny učitele, žáky i rodiče, jak ji používat.

Mám vytvořenou svou virtuální třídu, kam zadávám a nahrávám úkoly, posílám studentům zprávy a zároveň i zde vedu on-line hodiny přesně podle rozvrhu. Vše tak, jako bychom byli normálně ve škole. Zajímavé na tom je, že každý ročník na naší škole má jiný čas výuky, což je z toho důvodu, aby arabské rodiny, které mají většinou 4 a více dětí, se navzájem doma nerušily.

Vyučování pro šestou třídu proto začíná v devět hodin ráno a končíme ve dvě. Ale například čtvrtá třída začíná v jedenáct hodin a končí ve čtyři. A taková druhá třída začíná až ve tři odpoledne a končí k večeru. Tím pádem vyučování probíhá celý den.

Žáci musí mít zapnuté kamery 

Na jaře jsem sice učila z Česka, ale od září jsem jako učitelka musela být fyzicky přítomná v Kuvajtu, kdyby se náhodou podmínky změnily, abychom mohli rychle reagovat svou přítomností ve třídě. 

Zapnutí kamer při hodinách je povinné. Studenti musí sedět za stolem a mít na výuku vše připravené. To nám pomáhají kontrolovat výchovní poradci, kteří se do našich lekcí pravidelně přihlašují, a když žáci vypínají kamery anebo nejsou přítomni, kontaktujeme jejich rodiče. Ti musí děti omluvit, pokud nějakou hodinu vynechají. Program nám dokonce zaznamenává i ty studenty, kteří se přihlásili pozdě.

Látku probíráme stejně, jako kdybychom byli ve třídě, přesně podle Školního vzdělávacího plánu, nic se nevynechává. Také musíme přesně dodržovat rozvrh a tak dvakrát do týdne máme on-line návštěvy pana ředitele nebo zástupce, aby zkontroloval, zda vše klape tak, jak má. 

Nevykřikujte, jinak vám vypnu mikrofon

Po tolika měsících on-line výuky si děti i učitelé zvykli na to, že tohle je teď naše současná realita a virtuální škola začala žít svým vlastním životem. Jak to vypadá? V jeden moment vysvětluju zlomky a napomínám studenty, ať si spolu nepíšou a nespamují společné zprávy. Připomínám jim, ať se hlásí a nevykřikují odpovědi, jinak jim vypnu mikrofon. Upozorňuju je, ať po přestávce přijdou do hodiny včas a že je opravdu potřetí během dvaceti minut na záchod nepustím. A když se v hodině objeví pan ředitel na inspekci a já si toho náhodou nevšimnu, ti nejaktivnější mi to hned v soukromé zprávě ohlásí. 

Píšeme písemky a slohy, ve fyzice provádíme pokusy a občas i zůstaneme trochu déle po poslední hodině, abychom si spolu popovídali o tom, co je nového. Občas zavtipkuji, ať hlavně o přestávce neběhají po chodbách. V tu chvíli se tomu všichni společně zasmějeme, ale zároveň si uvědomíme, jak moc nám "normální" škola chybí. 

On-line výuka má na místní ekonomiku jen minimální dopad

Jak je možné, že v Kuvajtu on-line výuka funguje dobře tak dlouho? Je to tady totiž úplně jiný svět. Každé dítě v naší škole má svůj telefon, notebook a kolikrát i vlastního řidiče, který je ze školy vyzvedával. Kuvajt je malá země v Perském zálivu a díky ropě také jeden z nejbohatších států světa. Většina rodin tady má hodně dětí, s čímž souvisí také to, že se o ně starají chůvy anebo pomocnice v domácnosti, které na děti během výuky dohlíží. Proto mohou rodiče chodit do práce.

Mám ale ve třídě hodně maminek, které zůstávají s dětmi doma, a proto je tady možné se vzdělávat distančně tak dlouho, aniž by to mělo negativní dopad na místní ekonomiku. 

Pandemie koronaviru ukázala, jak důležité je vést děti k samostatnosti a podporovat v nich schopnost se přizpůsobit. S podobnou situací se nikdo z nás nikdy nesetkal, nikdo na ni nebyl připravený, a přesto jsme tuhle novou výzvu zvládli. Najednou jsme si všichni tady uvědomili, že připravujeme děti na svět, o kterém nevíme, jak bude v budoucnu vypadat. Víme jen, ze vše se nejspíše bude rychle měnit a život bude klást nové výzvy a překážky. Tím pádem adaptabilita se stala pro tuhle generaci klíčovou kompetencí a studenti se tak díky on-line vzdělávání naučili větší zodpovědnosti a spolupráci. 

Přestože virtuální vzdělávání v Kuvajtu funguje skvěle a učitelé se snaží jak nejlépe dovedou studentům výuku zpestřit a zároveň je toho co nejvíce naučit, ve skutečnosti vůbec nevíme, jaký dopad to na děti bude mít, jakmile se vrátí do školních lavic. Kolik se toho vlastně tímto způsobem naučí a zapamatují?

Deset měsíců on-line výuky je opravdu dlouhá doba. Dětem chybí spolužáci a kamarádi a nám všem takový ten normální školní život. Nezbývá tedy jen doufat, že se tady školy, stejně jako v Česku, otevřou co nejdříve a my budeme na tento nešťastný rok už jen vzpomínat.