Michaela Duffková

• Dvojnásobná maminka a autorka blogu Zápisník alkoholičky, na kterém se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu, o složité léčbě a návratu do běžného života.
• Za svůj blog převzala v roce 2019 ocenění Magnesia Litera blog roku.
• Vloni jí vyšla první kniha - Zápisník alkoholičky: otevřená zpověď o pádu, léčbě i návratu a v březnu 2021 druhá s názvem Zápisník abstinentky. 

Strach o blízké i o sebe samé - častá myšlenka, zda jsem nemohla svým jednáním ohrozit někoho, kdo je v rizikové skupině, anebo třeba ani neví, že v ní je. Tolik otazníků, které se nad námi vznáší v posledním už téměř roce, přirozeně vyvolávají strach.

Ve chvíli, kdy víme, z čeho strach pramení, a umíme ho pojmenovat, je daleko jednodušší s ním nějak žít. Druhým protipólem ale je, že strach přeroste do úzkosti, která je také, myslím, typickým ukazatelem dnešní doby - mnoho lidí bojuje se strachem, případně úzkostí, i když s ní dodnes neměli žádné zkušenosti - takže se dostávají do situace, kdy jsou ve stavu, který neznají, je nepříjemný, neuchopitelný a těžko zvladatelný - existuje spousta variant, jak úzkost i strach zvládnout, bohužel se ale mnoho z nás včetně mě (v době, kdy jsem pila) často obrací k tomu, co je nejjednodušším a velmi účinným lékem - k alkoholu. Řekněme si upřímně, že tahle cesta je ale celkem jistou cestou do velkého průseru.

Bohužel je u nás už od nepaměti dobře známým pravidlem, že jakýkoliv strach dobře zažene štamprlička něčeho ostřejšího. Je to takový běžně zajetý rituál naší společnosti, který se přenáší v generacích už desetiletí. 

Poslední měsíce ukazují, že spotřeba alkoholu v Česku roste - strach tedy úspěšně zapíjíme tak, jak nám to už mnoho let dobře funguje. Léčebny pro léčbu závislosti na alkoholu již nyní praskají ve švech - kapacity nestačí, momentální čekací doba je 3 měsíce i do léčeben, kde před dobou covidovou bylo možné nastoupit hospitalizaci do týdne. 

Ve mně tohle všechno vzbuzuje také velký strach - jak bude tato situace vypadat za rok až dva, kdy se naplno projeví to, že lidé začali nadmíru zapíjet své obavy a životní nejistoty v době karantény? 

Není tedy načase začít měnit léty naučené berličky, které náš strach otupí, a naučit se řešit to jinak? Sama jsem se musela na podzim nějak popasovat s úzkostmi, které prostě přišly jako blesk z čistého nebe, a já jakožto abstinující jsem tedy měla celkem jasnou variantu - hlavně ty úzkosti nezapíjet - pro mě jednoznačný úkol. 

Ale co zbytek naší společnosti.? Kdy se naučíme s našimi strachy, frustracemi, smutky a dalšími negativními emocemi fungovat jinak, než že je budeme utápět ve sklence něčeho ostřejšího?

Museli jsme se za poslední rok naučit úplně upustit od zažitých standardů a rutinních věcí v mnoha ohledech - práci děláme z domova, děti učíme z počítače, timemanagement je nezbytná nutnost, není tedy ta správná chvíle na to, opustit i tento ač účinný, ovšem nic neřešící rituál, který nám může pomoci akorát k tomu, zapsat se na čekací listinu do některého z výše zmíněných zařízení.