V podstatě ale vždy můžeme najít dvě stejné, základní otázky - "odkud jdeme" a "kam se vracíme".

Život je příběh od našeho narození až po stáří. Jakmile se vymaníme z věku předškoláka a začneme něco o žití tušit, máme život ve svých rukách. Tedy v zemích, kde právo na život patří k základním lidským právům. Tam, kde děti místo do školy chodí do práce, kde se lidé setkávají s pronásledováním, šikanou nebo jsou vězněni kvůli svým názorům, o životě ve vlastních rukách mluvit nelze. 

Ale život v našich podmínkách je přece krásný. Nechám politiku stranou a zaměřím se na to, co všechno může svobodný člověk dělat, čemu se naučit, kam se vydat. Na chvíli zapomenu, že již pár měsíců je náš svět změněn natolik, že předchozí věta nedává smysl. Že již dva roky nám v rozletu brání virus, který tu už s námi asi zůstane. Ale dopřejme si ten přepych a zapomeňme na něj a dělejme, jako by tu nebyl. Chci totiž psát o životě, který nám byl dán a my s ním plýtváme, protože si myslíme, že nikdy neskončí. Omyl. Tak jako každá věta má svůj začátek a konec, tak i život lidský končí. A je to právě smrt, která nám ho vezme. Mezi tou přímkou od narození až ke smrti máme čas na to, abychom ho prožili radostně s lidmi, kteří o naši společnost stojí. Jasně, přijdou okamžiky, ba i dlouhá období, kdy se zatemní a my jaksi neznáme cestu zpět. Potká to každého. Někoho méně, někoho více. Záleží na okolnostech, ale i na našem vlastním naladění. To, jaké karty dostaneme při narození nebo jaký program máme nahraný v našem těle, se zdá, že vyměnit nelze. Ale jde, věřte. Pokud naše naprogramování nebo špatné karty nejsou nic moc, doporučuji je vyměnit. Jistě, že někdy to fakt nejde. Ale ve většině případů to lze.

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Znala jsem jednoho kluka, říkejme mu Vašek. Byl to takový kluk bez špetky sebevědomí, lítostivý a nějak neměl štěstí v lásce. Vždycky se zamiloval nešťastně a pak se trápil. A protože byl introvert, za nikým nezašel, nikomu se nesvěřil. Tutlal všechno v sobě. No, abych to neprotahovala. Začal brát drogy. Pomáhaly mu. Nabral odvahu, jistotu, život byl náhle plný barev. Tato drogová jízda trvala několik let a nakonec přišel o všechno. O rodinu, o přátele, o práci. Zachránila ho tenkrát jedna holka. Vysvětlila mu, že takhle "prošustruje" celý život a ta konečná (čímž myslela smrt) přijde mnohem dřív.  A protože moc toužil s tou holkou být, vzal život do svých rukou a šel se léčit.

Jsme výhradním vlastníkem svého života. Chtěli byste ve svém životě udělat nějakou změnu? Bojíte se? Jenže je to jediná šance. Pokud strach nepřekonáte, tak vám nikdy křídla nenarostou. Všimli jste si, jak jsou lidé, kteří se bojí udělat změnu ve svém životě, zatrpklí? Já ano. Pár jich znám. Jezdím ke známým na venkov a při návštěvě jejich příbuzných mám hned husí kůži. Jen si stěžují, nadávají a pomlouvají jeden druhého. "Co to takhle změnit?" zeptáte se. Jen mávnou rukou. Mají strach. A tak ten svůj život promrhají ve zlobě.

Také jste postřehli, jak je lidský život krátký? A čím jste starší, tak ještě kratší? Kolik byste toho chtěli ještě stihnout? A to už vůbec nemluvím o tom, že někteří lidé mají pobyt na světě tak zkrácený. Že nespravedlnost? To určitě. Ale to bohužel ovlivnit nemůžeme. No, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně… A i ten život má svůj konec. A "kmotřička" si najde každého z nás. Bojí se jí všichni. Smrt je téma, které neotvíráme rádi. Prostě nikdo nechce uvěřit, že už nebude. Ale třeba jo. Aspoň v nějaké formě energie. Ta je přece věčná. A co je věčné, to nemůže zemřít. Zatím. A víte, co mě děsí? Že časem i ty vzpomínky na vás vyblednou. A s nástupem další a další generace už po nás neštěkne ani pes. 

A proto "snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby". To jsem neřekla já, ale Mark Twain.

A jak to vidíte vy?