Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Také máte pocit, že člověk neustále "rajzuje" po světě a doma to ani pořádně nezná? A tak jsem se rozhodla to napravit. Udělala jsem si seznam, kde jsem ještě nebyla, a vyrazila do Lednice. Ano, do Lednice s velkým L. Do té s malým vyrážím často, a znám ji tudíž velmi dobře. Koupila jsem si jízdenky a místenky na vlak, objednala hotel a vyrazila. Vše začalo dobře, až na malý zmatek na hlavním nádraží (tím myslím hledání svého vozu a místa), ale s veselou myslí jsem to zvládla. Sice jsem neseděla u okénka, tak jak bych měla dle mé místenky, ale dohadování s příslušníkem jiného národa (to ještě byla Česká republika plná cizinců a o nějakém koronaviru nikdo neměl ani páru), u něhož jsem nezjistila, jakým jazykem mluví, jsem velkoryse odmávla. Jinak cesta uplynula bez problémů a příjemně. Dokonce i můj soused odešel. Nebo lépe: byl odejit. Žádnou místenku totiž neměl a já se přesunula k vytouženému okénku a kochala se krajinou. 

Hotel v Lednici byl právě zrenovovaný a opravdu moc pěkný a ty své čtyři hvězdičky si zasloužil. A já mohla s dobrou náladou pokračovat ve svém výletu. Ten den jsem stihla ještě dva okruhy v lednickém zámku. Ostatní jsem si nechala na další dny. Vlastně jsem se rozhodla absolvovat už jen jeden okruh, protože to by se fakt člověk nedoplatil. Být tam celá rodina, tak nevím nevím. Museli bychom sáhnout hluboko do kapsy. Večer jsem se sešla se svými známými na večeři. Potkala jsem je při svých toulkách po světě a oni blízko Lednice bydlí. Bylo to moc fajn a já se navečer vrátila spokojená a "uondaná" do svého pokoje. Původně jsem vám chtěla napsat i o cenách za použití toalet, ale rozhodla jsem se nekazit vám náladu. Za vše se tam totiž platí, a dost. Návštěvníci se jen hrnou, tak i ceny všeho se hrnou nahoru. 

Druhý den po snídani jsem vyrazila do blízkých Valtic. Navštívila jsem jen jeden okruh zámecké prohlídky a pak jsem se odebrala meditovat do nádherného parku a prošla další pamětihodnosti této vinařské oblasti. Poslyšte, vy co jste tam ještě nebyli, je to opravdu krása! Lednicko-valtický areál je od roku 1996 součástí světového a kulturního dědictví UNESCO. A to všechno díky Lichtenštejnům nebo Lichtensteinům. Můžete si vybrat. Jestli si teď někdo myslí, že začnu o tomto rodu něco vyprávět, tak se mýlí. Jednak si může vše vygooglovat anebo ještě lépe do Lednice a Valtic zajet. Na severozápadě na něj navazuje totiž Pálava, a tak nabízím tip na příští dovolenou. A že tuto krajinu milovali už i pralidé, dokazuje Věstonická venuše! Prostě páni z Lichtenštejna měli vkus a uměli si vybrat oblast překrásnou pro stavbu svých zámků a dalších skvostů. A že jim byly na základě Benešových dekretů sebrány, je jiná věc, určitě ne marná pro diskusi. 

Já bych se vrátila ke svému výletu. Měla jsem totiž před sebou poslední den a navečer jsem se vracela zpátky do Prahy. A tak jsem se vypravila lodí k Minaretu. Plavba to byla romantická i s výkladem pana kapitána. Ten nám vysvětlil, proč Lichtenštejnové Minaret postavili. Vždyť to byli přece křesťané! Ale s Mohamedem to nemělo nic společného. Šlo jen o romantickou vyhlídku. Zpátky k zámku jsem se vracela pěšky nádherným lesem a parkem a moje dušička se tetelila blahem. Ještě jsem si udělala výlet k Janovu hradu, tentokrát koňským povozem. To abych se aspoň trochu cítila jako princezna. I když mezi námi to ani možné nebylo. Teplota ten den se vyšplhala k 34 stupňům a já se potila v dlouhých kalhotách jako čert. No, ale nic netrvá věčně. K večeru jsem si vyzvedla svůj kufřík v recepci hotelu a vyrazila k autobusu směr Břeclav. 

Tam jsem očekávala svůj rychlík do Prahy. Těšila jsem se zase na své místo u okénka a na tiché přemítání o výletu. Zbytečně. To, že měl vlak jedoucí z Budapešti zpoždění, mě nerozhodilo. To se stává. Ale to, že některé vagony nebyly přistavěny a mezi nimi i ten můj, to už mě z míry vyvedlo. Všichni ti, kteří se náhle ocitli bez místa (spousta lidí cestovala i s kolem) bezradně postávali na chodbičce a bránili tak těm, kteří se chtěli protlačit na WC. Ten den bylo pořád kolem 34 stupňů. A tak jsem se nakonec usadila na zemi. Jako mnoho dalších. Vytvořili jsme pozemní komunitu a společně lamentovali na dráhy. Opravdu příjemný zážitek. No nic. Nyní, po roce, stejně vzpomínám jen na to hezké.

A co vy? Už jste v Lednici také byli?