Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

"Tak to ti teda závidím", řekla mi kamarádka a honem dodala "ale v dobrém". No jistě, pomyslela jsem si, to přece vím, jinak bych tě za dobrou kámošku nepovažovala. Ano, závist je negativní emoce člověka a mluvil o ní už Aristoteles, Dante nebo Tomáš Akvinský. Také bohové starých Řeků sídlící na hoře Olympu si navzájem záviděli. A to je co říct! Měli by být nad lidské emoce povzneseni. Téma závisti nalézáme již v antických dramatech, v křesťanství zaujímá třetí příčku mezi sedmi smrtelnými hříchy. 

Tak vidíte! Závist prostě byla, je a bude pořád. Jen si vzpomeňme na pohádku Nesmrtelná teta, kde Závist hraje Jiřina Bohdalová. My Češi prý obzvláště touto emocí oplýváme. To vážně nevím, ale říká se to. Známé pořekadlo, že koupil-li si soused kozu, nechci si ji koupit také, ale přeji si, aby mu chcípla. No nevím. Ale jestli to opravdu platí, tak Pán Bůh s námi a zlé pryč.

Závist bychom mohli charakterizovat jako nepřejícnost. Opakem je přejícnost. Občas si čtu komentáře k některým článkům nebo událostem a nezřídka se stává, že nevěřím vlastním očím. Kolik nenávisti dokážou někteří z nás ze sebe vydat! A ta nenávist se evidentně opírá o závist. A tak závidí neúspěšní úspěšným, chudší bohatým, neschopní schopným, ale je to i naopak. Jak je možné, že nepříliš hezká a chudá Jarmila z Nemanic je šťastnější než já, krásná a bohatá Jarmila z Manic? Ano, závidět se dá totiž úplně všechno.

Znám jednu, která záviděla jedné i mé přítelkyni manžela. A tak dělala vše možné, aby jí ho odloudila. Nedokážete si představit, jak rafinovaně a cílevědomě na to šla. Nejprve zasévala zrnka pochybností typu "vážně tam šel bez tebe?" nebo "víš, že si telefonuje s bývalou ženou? Ne? Tak promiň, že jsem to vůbec vypustila z pusy. Jako bych nic neřekla, ju?" A tak bych mohla pokračovat. To, že šel na schůzku s obchodním partnerem bez ní (tedy bez své ženy), bylo dohodnuto předem. I jeho obchodní partner přišel totiž sám. Tak platila dohoda. Ano, telefonuje si se svou bývalou ženou, protože spolu mají syna, na kterém mu jako správnému otci záleží. V další fázi ta dobračka ještě přitvrdila. Předhazovala nejrůznější důkazy o tom, jaký je její manžel bezohledný a sobecký. "To se v neděli odpoledne díval na fotbal? Chudinko! A co jsi dělala ty? Příště zavolej a půjdeme na procházku." Postupně se naše společná přítelkyně nechala dokonale zpracovat a začala manželovi vyčítat zbytečnosti a neustálé hádky byly na denním pořádku. Jak to dopadlo, asi psát nemusím. Rozvedli se, ale tu druhou si do svého soukromí také nepustil. Má kamarádka sice zůstala sama, ale prohlédla a s takzvanou bezvadnou kamarádkou se rozloučila. Navždy.

Další příběh se smutným koncem se stal v mém bývalém zaměstnání. Jedna čerstvě vdaná kolegyně si začala románek přímo v práci, a i když jsme to nikdo z nás neschvalovali, doufali jsme, že ji to časem pustí. Měla totiž malého synka a její muž byl také fajn. Jedna kolegyně ale čekat nehodlala. Bylo jí už hodně přes třicet, krásy také zrovna moc nepobrala, žila sama se svou starou matkou, v práci pořád na stejné pozici… Jak se říká, byla ten typ, co závidí i nos mezi očima.  A jednoho večera to už zřejmě nevydržela. Poslala manželovi naší kolegyně anonym, kde mu vše šťavnatě sdělila. Jistě se ptáte, jak víme, že to byla právě ona? No, podřekla se. Manželé se rozešli a dodnes spolu nemluví. Jen by mě zajímalo, jestli se závistivé kolegyni ulevilo, tedy jestli "jistě dobře míněná sdělení" ulevila její nemocné duši. Ale to se už nedozvím. Odešla totiž také. Budete se divit, ale oblíbená moc nebyla. 

Závist je prostě lidská emoce ne příliš pozitivní, řekla bych přímo negativní. Jenže k nám lidem prostě patří. Jak se jí zbavit? Přestat se srovnávat a ostatními, být vděční za to, co máme, a naučit se vnímat svět příznivěji. Pak nebude mít závist šanci. Nebo aspoň malou. Každý má svoji životní cestu a nemá smysl se porovnávat s úspěchy druhých. A hlavně si uvědomte, že je možné, že někdo zase závidí vám. A tak na závěr citát od Zdeňka Železného, českého spisovatele. Váže se právě na české prostředí: "V našich zeměpisných šířkách jsou lidé schopni závidět i pěkné počasí na pohřbu."

Tak to snad ne! A jak to vidíte vy?