Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Vy jste chodili do školy rádi anebo ne? Tato otázka je úplně zbytečná, protože povinná školní docházka je u nás zavedena už od dob Marie Terezie. A že škola hraje důležitou roli v životě dětí, platí bezesporu pořád. Tedy především škola základní. Jenže ono to všechno začíná mnohem dříve. Vlastně už v mateřské škole. Tam je většinou začátek doprovázen pláčem a pěkným traumatem odloučení od maminky (i když jsou tací jedinci, kterým se ve školce líbí už od prvního dne), ale po nějaké době si malý človíček zvykne a chodí do školky docela rád. Některý více, některý méně. Proč tomu tak je? No jistě, záleží na tom, jakou paní učitelku dostane. Pokud je laskavá, milá a přívětivá, stává se pro malého žáčka vzorem. Děcko ji napodobuje a doma si na paní učitelku hraje s panenkami (většinou holčičky). Pokud je ale paní učitelka nepříliš empatická, se sklonem k velení, pak je to o poznání horší. Pravděpodobně si dotyčná plete mateřskou školu s vojenskou jednotkou. Jistě, autorita je nezbytná. Ale té přece nedocílím udílením rozkazů. Paní učitelka má za úkol děti vzdělávat, to znamená připravit je na vstup do školy základní. A věřte, podaří-li se to, děti se do "základky" těší a na mateřskou školu vzpomínají s láskou. Zejména pak na paní učitelku.

Dalším stupněm vzdělávání je už zmíněná škola základní a o její důležitosti se nedá pochybovat. Tady se může žák hodně motivovat nebo v opačném případně na školu zanevřít. Zatím ale pořád mluvím o roli učitele a zapomínám přitom na žáka. A že ten se v průběhu posledních deseti let změnil, je třeba konstatovat. Žáci jsou prostě jiní. Život jim nabízí jiné možnosti, například počítačové hry. Děti jsou méně ukázněné (jasně, když je dítě středobodem rodiny), méně snaživé (všechno je nuda), více agresivní (ach, ty filmy!), a tak bych mohla pokračovat. Prostě mají odlišný životní styl a učení určitě nepatří mezi ty největší priority. Ale samozřejmě nechci paušalizovat. Jsou i tací, kteří chodí do školy rádi. No, a důležitou roli zde hraje zase pan učitel nebo paní učitelka.

Ten na prvním stupni hravě v dětech rozvíjí jejich přirozenou zvídavost a aktivitu, umí je správně motivovat a vyučuje danou látku zábavně a poskytuje dětem pocit důvěry a bezpečí. Učitel na druhém stupni svoji roli rozšiřuje a snaží se zaujmout. Tak například matematika se nedá naučit, té je třeba porozumět. A o to musí správný učitel usilovat. Dále by se měl zaměřit na individuální stránku žáků. Protože, pokud učitel objeví, že Matouš není sice na matiku, ale úžasně zpívá, stačí ho nasměrovat správně na tu kterou střední školu. A Matouš na něj bude po zbytek života s vděčností vzpomínat. Pokud tedy učitele opravdu zajímá každý jednotlivec, tak pracuje správně a žáci na něj určitě nezapomenou. Pokud si chce ovšem jen hodinu odučit, tedy odříkat předepsanou látku, tak to moc velký smysl nemá. Ani pro jednu stranu.

Teď odbočím. Já v první třídě pořád dokola četla slabikář a doma se mnou nic nezmohli, když mi nabízeli i jinou četbu. Až tehdy, když máma došla za mojí paní učitelkou a ta mi doporučila i čtení dalších knih, jsem uposlechla. Tak vidíte, jakou sílu a moc má správný učitel nebo učitelka.

Ano, dál bych mohla pokračovat pedagogy na škole střední, v učilištích, na školách vysokých nebo o syndromu vyhoření učitelů. Také o jejich ohodnocení. Ale to nechci. Takže závěrem slova učitele národů Jana Ámose Komenského: "Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti."

A jaké máte zkušenosti vy?