Tak a léto je v plném proudu. Období, kdy pracující i nepracující plánují, kam vyrazit. Někdo to rád u moře, jiný na horách, další třeba na chalupě, kde buduje novou skalku nebo lenoší s knížkou. Ať je to, jak chce, nejvíc je těch, kteří chtějí někam vyrazit. Třeba za dobrodružstvím, poznat něco nového a podivovat se, jak to chodí jinde. Co ale, když nemáme s kým vyrazit. Můžeme rozhodit sítě po svých známých, případně jejich známých, nebo to zkusit přes různé cestovatelské seznamky či jet sám/sama. Cestovat ve snu není vůbec špatné. Zavřete oči. A přijde to šumění moře, které rybník prostě neumí, ucítíte dotek slunce, které spolu s větříkem dodává pocit blaženosti, nebo se ocitnete na horách, kde krok po kroku stoupáte stále výš. Až k nebi. Tak nějak to cítíte ve svém snu. Jen ten "parťák" k realizaci kdyby byl.

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jenže ono to není jednoduché se spolucestovatelem ani bez něho. Cestujete-li sám nebo sama, na všechny pocity, které se dostavují, jste také úplně osamocen. Nemáte se s kým podělit. O radost, ale třeba i frustraci. No, ta může také přijít. Zklamání, že to není tak, jak jste si vysnili. Jenže! Pokud cestujete v páru nebo v partě, mohou se dostavit pocity úplně stejné. Vždyť přece jsme každý z jiného těsta, a co jednomu vyvolá euforii, druhého může otrávit. Jednoho fascinují vysoké kopce nebo katedrály, další zjistí, že je mu lépe na rybách. A teď si představte, že se takovýto pár vydá do světa. Že tohle nevěděli dopředu? No, nevím. Možná ne. Možná snili o něčem, co vůbec nebylo jejich snem, co někde jen četli nebo slyšeli. 

Znám jeden manželský pár. Pozval ji do Benátek a neskrýval své nadšení. Těšila se. Jenže cesta autem byla dlouhá a Benátky plné lidí. Prodírali se zástupy, a když se konečně usadili v restauraci a on objednal místní rybí specialitu, zklamaně pronesla, že by radši řízek. Hrůza to byla, vykládal mi on. Říkejme mu třeba Petr. Jeho žena Pavla otráveně bloudila ulicemi, kritizovala všechno a ani náměstí svatého Marka s nádhernými paláci ji neoslnilo. Spíš jí lezli na nervy všudypřítomní holubi. Snažil se chlapec ubohý a vyprávěl o Benátské republice, o jejím vzestupu i pádu. Ale ouha. Historie jí nic neříkala a byla spíš přes počty než přes dějepis. No hádejte, vyjeli si ještě někdy spolu? Ano, vyjeli. Na chalupu, kde on sekal trávu a stříhal stromy a ona připravila řízky k obědu pro celou rodinu. K večeru si četla dámský časopis a on koukal na reportáž z Kostariky v televizi.

Asi takhle. Pokud vyjedou lidé stejného gusta, není nic lepšího. Jedou totiž na stejné vlně, získávají nové přátele díky znalosti jazyků a své otevřenosti pro vše nové. Pokud je to naopak, je lepší zůstat doma nebo se rozdělit. Ono totiž přijet z dovolené otrávení nestojí za to. Takže jet sám? Sama? Dnes to není vůbec nic zvláštního. Počet těchto lidí stále roste, a dokonce i některé cestovní kanceláře jim uzpůsobují svou nabídku. Může se vyrazit i na poznávací zájezd s cestovkou. Jen musíte počítat s tím, že tam je vše propočítáno na minuty, památka stíhá památku a občas si ji ani nestačíte prohlédnout do sytosti. Prostě se musíte přizpůsobit a večer jste většinou tak utahaní, že padnete do postele a nějaké vysedávání u dvojky červeného vás ani nenapadne. Ale nezapomeňte ještě na jednu věc. S účastníky zájezdu se neustále potkáváte, a pokud jste si s někým nesedli, je na průšvih zaděláno. Na Bali byl s námi jeden pán, kterému, i kdybyste pusu zalepili páskou, mluvil a mluvil. Prchal před ním i náš průvodce. Marně. Pán ho vypátral i v nejmenší komůrce, a pokud si vybral vás, jen tak jste v noci neulehli. Tolik energie jsem vážně neviděla. Myslím, že většině lidí přivodil lehkou neurózu. 

Pokud jedete na zájezd pobytový, hrozí sice, že nějaké seznámení s ostatními účastníky je mnohem obtížnější, ale zase na druhou stranu uječenou Lenku z Horní Dolní nemusíte vůbec potkávat. Pláž je dlouhá a restaurace také dosti velká. A jedno je jisté. Pokud vyrazíte sám nebo sama, máte na výběr. S kým se dát do řeči, jestli dáte přednost místním nebo jiným cestovatelům, ta svoboda je prostě mnohem větší. Chcete vidět nějaký chrám a vychutnat si jeho historii? Můžete se posadit dovnitř a určitě vás žádný partner nebude tahat za ruku, jako že byste už měli jít. Ani nebude vzdychat nudou a připomínat, že by si dal studené pivo. Taky si ho dáte. Ale až budete chtít vy. Sami nebo s někým. To už je občas náhoda. Tak jako všechno v životě má být "single" své pro i proti. Jen jedno bych chtěla připomenout. Je jich stále víc. Ať už si to vyberou oni, nebo osud, je to v podstatě fuk. A jak jsem se dnes dočetla ve statistikách, na dovolenou jezdí stále častěji sami i manželské páry. Prostě proto, že nemají stejné cestovatelské zájmy. 

Jedna má známá cestuje často. Někdy sama, ale většinou má parťačku. Tedy více parťaček. Jednu má takzvanou "chodičku" Jitku, s tou byla na Islandu. Obě rády chodí, a tak ho prolezly skrz naskrz. Další je Věrka, ta je "pohodářka". S ní jezdí na válení se k moři a chytání bronzu. Pak má ještě Blážu, ta je "chodící encyklopedie". S tou vyráží do světa, do metropolí a nemusí ani studovat kapesního průvodce. No, má to promyšleno a dobře si to zařídila. Ale co když nikoho takového nemám? Co když tedy pojedu sama? Většinou se konzervativní okolí tváří šokovaně a ještě to doplní slovy - "to jsi tedy odvážná". Hm, tak jo.

Vše má své pro i proti. Ale obojí je možné. "Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy." - Paulo Coelho, brazilský spisovatel. 

A jak to vidíte vy?