Doba přeje čtení. Je to doba "covidová" a ta nás nabádá k tomu, abychom se zdržovali více doma. Aby toho nebylo málo, koncem roku se přidá navíc i zimní období, kdy se nám také zrovna nechce moc ven. Tedy ono by se možná chtělo vytáhnout lyže a odjet za sněhem, ale buď zrovna není sníh, nebo jsou sjezdovky zavřené, a tak se ponejvíce zdržujeme doma. A čteme. Tedy aspoň já čtu. Novinek je spousta, že by jeden mohl jen nakupovat a číst. Také v knihovně si lze vybrat. Jen žádané knížky je třeba zarezervovat a v tom je pro mne kámen úrazu. Čekací doba. Nevím, ale občas se mi zdá, že se rezervace nehnou z místa. Vždycky si říkám, že lidé nemají na čtení čas, a proto čtou tak dlouho. Jinak si nedovedu představit, čím to může být. Nedávno se mi podařil husarský kousek. Jak si tak neustále kontroluji, na jaké místo jsem se ve svých rezervacích posunula, omylem jsem jednu rezervaci vymazala. Čekám na ni již skoro rok. No, komentovat svůj vztek nebudu. Ale už jsem zase na pátém místě a dávám si pozor, abych zase omylem nesáhla na políčko, které oznamuje ukončení objednávky.

Nedávno se mi dostala pod ruku kniha s názvem Panský dům. Napsala ji Anne Jacobsová a jde o trilogii. Už samotný název mě odrazoval, abych se do knihy pustila. Měla jsem obavu, že to bude červená knihovna, a to, jak chudá dívka ke štěstí přišla, zrovna není moje parketa. Tedy už dávno ne, pubertu mám za sebou. Ale zrovna nebylo nic jiného po ruce anebo jsem si řekla, že trochu pohádky neuškodí a věřte nevěřte, knihu jsem zhltla. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Hned v prvním díle nastupuje Marie, hlavní hrdinka, jako kuchyňská pomocnice do nádherné vily rodiny Melzerů. Marie je dívka ze sirotčince a celý příběh této rodiny a personálu, který v domě pracuje, se odehrává na začátku 20. století. No, jak jsem předpokládala, jde o takzvaný ženský román, obestřený tajemstvím, no i ta láska chudé dívky a bohatého hocha tam je. Ale protože jsem to očekávala, tak mě to ani tak nepopudilo. Láska tam sice hraje svoji roli, ale není to zas tak lacině podáno. A tak nejenže jsem první díl dočetla, ale sáhla jsem i po druhém díle. 

Vypukne první světová válka a muži narukují na frontu. Jasně, nechybí opět romantika, intriky, tak typické pro odlehčené čtení. Spíš mě tento díl přinutil zamyslet se nad válkou jako takovou. Snad i proto, co se právě v dnešních dnech děje. Tato válka trvala čtyři roky a bojovalo v ní přes 60 milionů vojáků. Zahynulo 10 milionů lidí a došlo k obrovským materiálním škodám. Skoro každá rodina ztratila někoho blízkého nebo se vrátil jako mrzák. Prostě ti, kteří válku přežili a vrátili se domů, byli často fyzicky, duchovně a morálně oslabení, zranění a dokonce zmrzačení. Svět a Evropa po jejím konci vypadaly úplně jinak než na jejím začátku. Takže i když v druhém díle rodinné ságy pokračují příběhy rodiny Melzerů a jejich služebnictva, poukazuje i na bolesti a ztráty právě z období první světové války. 

Třetí díl se vrací do doby míru. Panský dům hledí optimisticky vstříc budoucnosti. No, limonáda pokračuje a je možné, že jsem jí měla dost. Knihu jsem dočetla, a i přes některé nudné pasáže, a opravdu jsem si odpočinula. Ono ani o nic jiného v této trilogii nelze. Víte co, ale já bych se zase tolik neofrňovala. Trocha romantiky a optimismu není nikdy dost. Závěr byl samozřejmě dle očekávání šťastný. A člověk si tak mohl v duchu říct, že dobré konce nejsou vůbec na škodu. A tak jsem nakonec byla ráda, že jsem knize dala šanci. Zhltla jsem ji za tři večery. A proto, kdo by hledal nějakou oddychovku, klidně si Panský dům přečtěte. Jak říkám, jde hlavně o literaturu pro ženy, takže pánům ji raději nedoporučuji. Dámy se zase vrátí do dob svého raného mládí, kdy toto čtení vyhledávaly a možná i tak trochu snily o tom, že dopadnou jako Marie. Tedy pohádkově. A není se za co stydět, vždyť právě sny nás uvádějí do euforie a přinášejí dobrou náladu. A jak se říká "trocha poezie nikoho nezabije", tak tady bych to trošku poupravila, že "trocha romantiky nikoho nezabije". Právě naopak. Základním kamenem romantické literatury jsou vztahy. Zamilované, ale i životem zklamané postavy hrají prim v každém takovém příběhu. A to máme přece rády, milé dámy, že? Poplakat si, zamyslet se, ale hlavně že to nakonec dopadne dobře. Kéž by to bylo tak i v reálném životě. A kdo hledá něco navíc, třeba z historie, tak si to také najde. 

Nalákala jsem vás trošku? Tak to jsem ráda. Pokud se vám knížka nebude líbit, můžete ji kdykoliv odložit. To je výhoda knih. "Kdo není romantik, snad ani nemůže v životě být šťastným." (Eduard Martin, německý lékař 1809-1875).

A co čtete vy?