Ano, už je tomu tak. Jsem z generace, jejíž technologické vynálezy začínaly a končily u televize a telefonu. Toho nepřenosného, majícího své místo většinou v obývacím pokoji. Jinak k zapisování důležitých informací sloužila všudypřítomná tužka a blok, kalendář nebo diář. Psát jsme se naučili už v první třídě, někdo dokonce ještě dřív, takže se zapisováním, co nemám zapomenout, nebyly potíže. V pondělí jsem se koukla do diáře a hned bylo vše jasné. Změna přišla až s moderními technologiemi. Jasně, říkáte si, a kde je problém? Není. Tedy pro vás, kteří se už s mobilem narodili. Aby bylo jasno, já vůbec nic proti moderním vymoženostem nemám. Naopak. Jsem ráda, že tu jsou a že slouží. Ale to máte tak. Vezměte si třeba takový mobilní telefon. Úžasná věc. Rychlé spojení se světem a spousta dalších funkcí a aplikací, které se dají využívat. Naučila jsem se to i já.

Jenže! Telefon začal neúprosně hlásit, že paměť je již plná, ne-li přeplněná. Nejprve jsem se smutkem začala smazávat některé aplikace, postupně jich ubývalo čím dál víc a já pochopila jedno. Chce to nový mobil. Starý už dosloužil. Ano, řeknete si. To je přece normální. Ano, odpovídám já. Je. Jenže pro mě nový telefon představoval takový stres, jaký si ani nedovedete představit. Všechny aplikace budu muset nastavovat znovu, a jak to jen zvládnu? Pokud ne, nebudu moct telefonovat, nebo jo? Copak já vím, jak to vůbec funguje? Začala jsem sbírat rady, co ze starého telefonu případně vyndat a co ne, jak postupovat nejdřív a jak dál. A když mi prodejce sdělil, co všechno ten telefon umí, přestala jsem ho za chvíli poslouchat. To já přece vůbec nepotřebuji. A chtělo se mi křičet, chci můj starý telefon! 

Nebudu vás napínat a taky nechci ze sebe dělat úplného "pitomce", ale něco jsem zvládla a něco ne. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zazvonila u sousedů. Mladých. Za jedno nedělní odpoledne jsme stihli vypít lahvičku červeného a uvést do chodu i můj nový telefon se všemi aplikacemi, které jsem tam chtěla mít. Nebo spíše, které mi usnadňovaly život. A jsem u jádra pudla. Sice jsme s novými technologiemi nevyrostli, ale bez nich si už život představit neumíme. Pomáhají. Už jenom to, že můžete komunikovat se svým blízkým třeba z Ameriky a vidět ho, jak se tváří, co dělá a kde žije, to je přece báječné. Stoprocentně lepší než jen slyšet jeho hlas. A už vůbec si nedokážu představit slova, která bývala v časech mého mládí, velmi častá: "Tak já už budu končit, ať to moc nestojí…" . 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Moderní technologie nám ulehčují život. Někdo může namítnout, že až příliš. Blíží se doby, kdy bude za nás myslet lednička s upozorněním, že mléku končí trvanlivost a bylo by dobré ho vypít nebo vylít. Prý si dá mozek dovolenou. Ale všeho s mírou. Pokud budeme znát hranice, myslím, že i mozek na dovolenou jen tak nepojede. Můžeme ho zaměstnat zase jinde. Prostě dnes si málokdo dokáže představit žít bez mobilu, připojení k webu a sociálním sítím. Společnost to vyžaduje. Jde ale o to umět s nimi zacházet smysluplně. 

Ale abych se vrátila k tomu svému novému mobilu. Už je to zase můj kamarád. Starého jsem odložila do šuplíku pro případ, že by nový nechtěl se mnou občas kamarádit, ale vypadá to dobře. Zatím spolupracuje bez problémů a já, věřte nevěřte, sem tam i nějakou novou aplikaci přidám. A už se u toho tolik netřesu ani nestresuji. Ještě vám prozradím, že první den, kdy jsem si telefon bezradně přinesla domů a nemohla do něj vložit starou simkartu, kdy jsem kopírovala soubory s pláčem, kdy jsem nerozuměla některému kroku, co po mně telefon chtěl, jsem propadala zoufalství. V noci jsem nemohla usnout a vzbudila se už za kuropění. No, už je to zapomenuto. Naivně jsem prohlásila, že tento mobil už se mnou dožije. Ironický úsměv mého okolí mi naznačil opak. No co, nevadí. Za pár let už technologie zase postoupí a nastane doba ovládání hlasem a okem. Takže, co mu řeknu, splní. Přitom ještě zvednu oko do výšky, aby viděl, že se mnou nejsou žádné žerty. Takže jsem v klidu. 

A tak se rozloučím slovy Arthura C. Clarka, britského sci-fi spisovatele: "Každá dostatečně vyspělá technologie se rovná magii."

A jak to vidíte vy?