Někde jsem četla, že jaké jméno dostaneš, takový máš život. Ponechám stranou příjmení, o tom až někdy jindy. Podívejme se však na jména křestní. Pokud dostaneme jméno tradiční, je nás v kolektivu většinou několik, a tak některá z nás je Veronika, druhá Verča, třetí Verunka a čtvrtá třeba Veruna. To aby se to nepletlo. Také bychom se mohli nazývat jmény s číslovkami, jak už se to osvědčilo v historii. Jenže jmenovat se Veronika osmá, to by v dnešní době fakt asi neobstálo. Pokud dostanete jméno netradiční, má to dvě strany. Stejně jako mince. Jednu přívětivou a tu druhou, odvrácenou. Na jednu stranu je prima, že mé jméno nemá každá druhá nebo druhý, ale na druhou stranu musím občas vysvětlovat, jak jsem ke svému jménu přišla.

Za mých mladých let, kdy běžela v televizi nesmrtelná Angelika, začala se rodit děvčátka, jež dostala do vínku toto jméno. Byla častější než Anička nebo Mařenka. Dnes se podívejte, jaká jména dostávají dětí známých osobností. Sice mi do toho vážně nic není a proti gustu žádný dišputát, ale občas mě to zaskočí a překvapí. Prostě ti známí jsou odvážnější než ti neznámí, i když v poslední době si myslím, že už je to jedno. S podivnými jmény se roztrhl pytel. Ta starodávná mi nevadí. Taková Anežka, Věnceslav nebo Justýna mají pořád co do sebe. Dokonce se mi líbí i Hermiona, která byla pomocnicí Harryho Pottera. Horší se mi zdá Arwen, jméno elfské princezny z Pána prstenů. Je jich prý také dost. Ještě horší už je Radegast, Sannel či Arzen. 

Já si myslím, že spolu se jménem si rodiče pro svého potomka přejí i jedinečný život. Prostě snaha vyčlenit se z hlavního proudu a nezapojit se tak do davu. Možná ano, možná ne. Je ale pravda, že dnešní společnost je mnohem více chápavá než ta minulá a děti s nezvyklými jmény už dávno nejsou ve třídě za exoty. Také to, že dnes mladí lidé cestují, nebo dokonce žijí v zahraničí, tak jim některá jména nepřijdou vůbec divná. Prostě paleta jmen se rozšiřuje a udiveně vrtí hlavou už jen babička s dědou, když se dozvědí jméno své vnučky nebo vnuka. Jen doufám, že dívenka jménem Allegra (v italštině veselá) se nebude mračit na celý svět a kluk César nebude strašpytel, nýbrž odhodlaný vůdce party. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Myslím, že nejsme daleko od dob, kdy budou dostávat děti jména jako Bílá holubice nebo Divoký medvěd. Což o to. Měla by vyjadřovat vlastnosti jedince. Ale nesmějte se, vždyť křestní jména ze zvířecí říše už tady máme. Třeba takový Lev, převzatý právě ze slovanských jazyků nebo Vlk, ten je zase z němčiny v podobě Volf nebo v angličtině Ralf. Na medvěda pamatují jména keltského původu jako Artur nebo Artuš. Nově k nám prý pronikl Tygr. Tak nevím. A tak bych mohla pokračovat. Je to vážně zajímavé. Třeba taková Zuzana má svůj základ v lilii. Z ptačí říše pochází zase Jonáš. Jde o Holuba. Petr a Petra mají svůj počátek v řeckém slově "petros" čili "skála". Filipové jsou podle řečtiny "milovníci koní" a Markéty "perly." 

Nakonec na jménu zase tolik nezáleží. Doma si ho stejně přejmenují dle svého. A tak se z takové Aničky může stát Aňulka, Áňa nebo Andule. Z Petříka je zase náhle Peťulín nebo Péťa. Tak to je a bylo, nejen v chalupách, ale i na zámcích. Vzpomeňte třeba na slavnou Alžbětu z rodu Wittelsbachů zvanou Sisi nebo její sestru Heléne, které se říkalo Néné, zatímco jejímu bratrovi Karlu Teodorovi, Gackel. Každý se ale nějak jmenuje. Člověk bez jména neexistuje. Nemá jméno, tedy není. Ani v matrice. 

Jedna z nejobvyklejších otázek "jak se jmenuješ" je první, kterou se naučíme při hodinách cizího jazyka. Je i z prvních, které proneseme, když najdeme na pískovišti parťáka při plácání báboviček. "Jak se bude jmenovat?" ptá se dychtivá rodina, jakmile se dozví, že mladí čekají potomka. Trochu jinak se k tomu staví Julie ve známé balkonové scéně, kdy říká Romeovi: "Co je po jméně?  Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně." Krásné, pane Shakespeare. 

Úplným závěrem jsem si vzpomněla na písničku, kterou se učí děti v mateřské školce: 

"Jak se jmenuješ?

 My se na to ptáme. 

Jmenuju se Matěj (Ondřej, Zdenka, Věrka…)

My mu zatleskáme. 

A co vy na to?