Padá listí, zlaté, rudé,

je ho plná zahrada.

A co potom padat bude,

až to listí opadá?

Na začátek jsem si vypůjčila slova Františka Hrubína z básně Podzim. A to proto, že měsíc říjen se opravdu vydařil. Bylo nádherně, sluníčko svítilo i hřálo, i když listí ze stromů padalo o sto šest. Občas jsem se udiveně zastavila nad tím, jaké barvy může příroda vytvořit. Kam se hrabou všichni malíři dohromady. A snad poprvé v životě jsem se zastavila s očima upřenýma na ty listy, které hrály duhovými barvami, nekoukala do země a nespěchala rychle domů. Díky, přírodo…

Od jara do podzimu má listí zelenou barvu díky chlorofylu. Na podzim se chlorofyl rozpadne a je vystřídán buď odolnějším barvivem karotenoidem, kdy se list zbarví do žluta, nebo antokyanem, který nám zabarví list do červena. Někdy mohou listy obsahovat i třísloviny, které vytvoří v kombinaci s barvivy karotenoidy hnědou barvu. To je takový základ. Ale většinou se to přírodě podaří tak, že půlka nebo čtvrtka je hnědá, druhá zase červená a sem tam skvrny žluté. Když jsem říkala své vnučce, že některé listy sesbíráme jako předlohu k jejím výkresům, nevěděly jsme, který vzít jako první. Jeden byl krásnější než druhý. Jednoduše příroda se oblékla do slavnostního hávu, abychom se mohli její nádherou patřičně pokochat. Z podzimního listí lze vytvořit i nádherné dekorace. Fantazii se meze nekladou. 

Dříve byl měsíc říjen obdobím, kdy naši předkové sklízeli úrodu a děkovali přírodě za poskytnuté dary. Za tímto účelem slavili nejrůznější svátky. Napadá mě třeba slovanský svátek Mokoši, která byla bohyní plodnosti a mateřství. Starobylé obřady mají dodnes své pokračování v podobě podzimních hodů a posvícení. To se datuje k patronovi místního kostela, a i když se církev snažila vzpomínku na vše pohanské vytlačit a překrýt, existují prosté tradice s původními kořeny. A staří dobří Římané? Ti zasvětili celý říjen bohu Martovi, který byl nejen patronem válečníků, ale hlavně ochráncem před zimou, chladem a dalšími pohromami. A ještě bych s dovolením připomněla datum 4. října, kdy se narodil jeden slavný svatý. Ano, jde o Františka z Assisi, velkého ochránce přírody a zvěře. V českých zemích se léta slavilo 16. října Havelské neboli císařské posvícení, do něhož má být úroda pod střechou a zelí vykvašené. Spojení Havla se zelím naznačuje i lidová pranostika - svatý Havel, do zelí zajel. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jo, jo, a ti, kteří mají chalupu, zahrádku nebo nějaký pozemek, čeká hrabání spadaného listí, prořezávání živého plotu a dřevin, případně opatření výživy pro záhony a trávník. A tak když se zeptám známých, jaké mají plány na víkend, většinou slyším ze všech stran, my musíme zajet zazimovat zahradu. My, kteří žádnou zahrádku ani jinou půdu nevlastníme a obdivujeme krásy podzimu při procházce lesem nebo parkem, se vracíme domů osvěženi na duši symfonií podzimu. Šipkový nebo mátový čaj, případně svařák nás vžene do náruče pohodlného křesla a ruka nedočkavě sáhne po knížce, která je tam připravena právě k podzimnímu čtení. A stejně jako příroda se na podzim připravuje ke spánku, aby načerpala potřebnou energii pro jaro, tak i člověk by se měl zaměřit na detoxikaci svého těla a hlavně duše. Říkám tomu filozofické období, protože člověk má více času sám na sebe, na přemýšlení o životě, o světě, o svých blízkých a známých, aby došel k poznání, co ve svém životě ponechat a čeho se zbavit. Člověk totiž vláčí s sebou všechny křivdy, které se mu staly během roku nebo ještě dříve, a teď nastává ten pravý čas udělat v nich generální úklid. Uklidit si tedy nejen ve svých zásuvkách, vyhodit oblečení, které už nenosím nebo je mi malé, ale uklidit si i ve vlastní mysli. Zbavit se svých stínů z minulosti, protože právě minulost žije jen díky nám. Dovolte si ten přepych a uzavřete ji. 

Básní jsem začala, veršem i končím. Tentokrát z dílny Jiřího Žáčka:

Na obloze tiše čtu si:

na jih odlétají husy.

Na zahradě za úvozem

jablíčka už zvoní o zem.

Na polích podzim hospodaří,

k večeru si mlhu vaří.

Tak krásný podzim a jak ho vidíte vy?