Recenze - Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie (ČF) našli společnou řeč. To je nejdůležitější zpráva ze dvou inauguračních koncertů nového šéfdirigenta v pražském Rudolfinu 4. a 5. října. Společná řeč nutně neznamená, že šlo o brilantní výkon bez jediného kazu. Ale zažili jsme vzácný moment, kdy se oboustranné nasazení dirigenta a orchestru potkávalo a umocňovalo.

To v minulých letech ve vztahu Bělohlávek-ČF neplatilo, zvlášť po drsném rozkolu a rozchodu v roce 1992, kdy polovina orchestru chtěla jiného šéfdirigenta.

Symfonická věta Vox clamantis (Hlas volajícího) od Petra Ebena je skladatelova vážná reakce na srpnovou okupaci Československa. Dílo, které je posluchačsky náročné, vyznělo intenzivně a přesvědčivě dík velké angažovanosti hráčů. Zvuk orchestru byl jasný, zřetelný a zároveň velmi barevný.

Jiří Bělohlávek určitě věděl, že s Beethovenovou Osudovou symfonií vstupuje do jámy lvové. Nejnahrávanější symfonii světa si je možné poslechnout v desítkách skvělých provedení. Bělohlávkovo provedení mělo patos i jiskru. Bylo znát, že na zkouškách se Beethovenovi věnovala velká pozornost a spousta míst vyšla moc pěkně.

Kanadský barytonista Gerald Finley zahajovací koncert rozhodně ozdobil. V pěti písních Gustava Mahlera na slova sbírky Chlapcův kouzelný roh se představil jako skvělý zpěvák, který neukazuje na odiv svůj hlas, ale vypráví příběhy.