Babi dost! Nehodlám mít ze syna otesánka!
Když se babička stará, je to skvělé. Ale když se stará moc, mohou nastat problémy. Zejména pokud vnouče překrmuje jako čuníka...
Když jsem otěhotněla, snad největší euforii prožívala moje máma. Nemohla se vnoučat dočkat a jakmile jsem se vdala, pořád do mě vandrovala, kdy už konečně založíme rodinu.
„A tak nebylo divu, že od chvíle, kdy jsem jí radostnou novinku řekla, smyslem jejího života se stalo nakupování výbavičky, hraček, dudlíků, lahviček... prostě než jsem porodila, mohla jsem otevřít obchod s kojeneckým zbožím. Manželova máma příchod prcka taky prožívala, ale rozumně - možná i proto, že žili v Krušných horách a do našeho města to měli dvě hodiny jízdy. Že by našeho syna rozmazlila, jsem strach neměla. Ale z mojí mámy ano!" napsala nám čtenářka Eva K. z Českého Krumlova. Tady je její příběh.
Mami, brzdi...
„Ty, mami, já vím, jak se těšíš, ale doufám, že to se svou láskou nebudeš nezdravě přehánět - nechci mít z Jiříčka rozmazlený dítě!" varovala jsem ji. Máti si teatrálně zaťukala na čelo a ujistila mě, že nemusím mít obavy, protože ona bude dokonalou babičkou.
Můj návrat z porodnice připomínal příjezd slavné hollywoodské hvězdy. Moji i manželovi rodiče se předháněli v darech a květinách a syn neustále putoval z náruče do náruče. Když jsme osaměli, já i Radek jsme si oddechli. „Je úžasný, že jsou všichni z kluka tak unešení, ale snad se časem zklidní a začnou se chovat normálně." Radkovy rodiče se díky vzdálenosti bydliště zklidnit museli, což se ale netýkalo mých rodičů, přesněji mámy.
Pořád mi s něčím chtěla pomáhat, nosila kastrůlky s jídlem, pro malého nakupovala hory zbytečností, neustále se nabízela, že vnoučka pohlídá, vykoupe nebo aspoň nakrmí. Uvědomovala jsem si, co by za tak milující a obětavou babičku spousta žen dala, jenže všechno má svoji míru. „Mami, vím, že to myslíš dobře a moc si tvé pomoci vážím, ale když tu svou lásku trochu nezkrotíš, z Jirky vyroste děsnej rozmazlenec. A buď tak hodná, pořád ho něčím necpi, v roce váží tolik, co jiný děti ve dvou letech!" bránila jsem se.
Babi je skvělá!
Protože si matka nedala říct, chtě nechtě jsem musela její návštěvy zkorigovat. Nesla to těžce a já měla výčitky svědomí. Zvlášť, když i manžel se jí zastával. „Evo, jen díky tvojí mámě můžeme kdykoli vyrazit za kulturou, nebo si posedět s přáteli a přitom být v klidu, protože ona péči o dítě zvládá skvěle. A jestli nám příští rok vyjde ta Amerika, budeme moc rádi, že tak skvělou babičku máme!" zastával se jí.
Souhlasně jsem přikývla a mámy mi bylo líto, ale nedokázala jsem docílit toho, aby syna tolik nepřekrmovala. Prostě jsem jen nechtěla, aby z Jiříčka vyrostl ufňukanej Otesánek!
Dva dny - a dost!
Pár týdnů po oslavě synových druhých narozenin jsme s manželem odletěli do Ameriky. Cestu jsme sice měli naplánovanou na měsíc, ale nakonec se protáhla na sedm týdnů. Díky internetu a mobilním telefonům jsme věděli, že doma je všechno v pořádku, ale okamžiku, kdy našeho chlapečka vezmeme do náručí, jsme se nemohli dočkat. Ale...
Sotva jsme přijeli z letiště a vešli do bytu, přibatolil se k nám soudek na nožkách! Syn po nás natahoval buclaté ručky, v masitém obličejíku špulil odulé rtíky a místo krásných modrých kukadel měl úzké čárky. „Proboha... Mami, co jsi to z kluka udělala? Vždy je vykrmený jako čuník!" zalapala jsem po dechu a s pláčem k sobě tiskla měkké, otylé tělíčko.
Máma tentokrát věděla, že to přehnala: „Když Jiříček byl pořád takový smutný a plakal, tak jsem mu dávala trochu víc sladkostí, než jsem asi měla..." přiznala. „Ale neboj, on z toho vyroste!" Ano, syn z obezity vyrostl, protože už šanci být obézní nedostal. Odmala jsme ho vedli ke sportu, ale hlavně jsme Jirku, ani jeho o dva roky mladší sestřičku, pod dozorem babičky nenechali déle než dva dny.
